Běžky a už nikdy pěšky :-P

Hola hoj čtenáři. Dny plynou, sníh přibývá. Takže dle horského měřítka pohody je vše nejvíc na pohodu. Dle mého měřítka je zatím všechno trošku v mlze. Prostě práce je na pikaču. Není, co moc více dodat. Vyskočil mi už opar číslo 184 :-D nebo tak něco... Dlabu békomplex - ještě dva opary v tomhle měsíci a jdu poprvé vyzkoušet zdejší zdravotnictví, aby mi napíchali B-komplex - pak to přestane. Píchla bych si ho sama, kdybych mohla a kdybych ho měla. Ale nemám.
Skončilo mi členství na lezecké stěně - což je sakra škoda, bo mi to začínalo jít a lezla jsem věci úplně parádní. Nevadí. Lezení vystřídali od tohoto týdně běžky. V úterý jsem byla poprvé s Mari-Helén, kterou znám přes lezení. Takové příjemné seznamovací pěti kilometrové kolečko a příslib dalšího výletu, nejspíše v pátek. Krom toho jsem včera opět stihli večeři u Tobiho. Tentokrát s Novozélaňďanama - ty mluví jak prasata - to je peklo :-/ jsem ztracena. Jeden mluví jak když má v hubě dva oblázky a k tomu je hlasitej a hodně otevírá pusu. Naopak druhej zase mluví na půl huby a potichu. Jsou fakt dvojka. Nevěděla jsem, že v angličtině se říká Novozálanůdanům - kiwi. Dost mě to pobavilo. Jsem nejprve myslela, že to je trošičku rýpavé a hanlivé nebo tak něco. Ale není!
Na práci nemá smysl myslet - jak říká Teroušek:"Prachy budou, my nebudem!!!" Tak jsem se dneska sbalila a zaplatila si pár dolarů členství v běžkařském klubu - je to na celou sezónu. A dnes poprvé vyrazila do stopy. Bo permice se od kopce nedočkám ještě asi dva až tři týdny a jeden den na běžkách stojí 10 dolarů a členství 110, tak myslím, že to projezdím. Rýži furt mám. Teď sedím v kuchyni s nohama nahoře a jsem spokojená jako blecha. Paráda.
Vyrážela jsem s Ianem ráno, jel na poslední den do práce pro kopec, takže 7:30 odpich z domova. Viděla jsme na kopci celý den. Ještě jsem dala s pracantama kafíčko. Jména lidí moc nevím jak se píšou: James a Gill... Takoví pohodáři. Když oni vyrazili směr kopec (cca 8:30), já vyrazila směr stopa. S běžkama na báglu jsem si to spokojeně štrádovala silnicí obklopenou sněhem.
Došla jsme na parkoviště, porychtovala věci, batoh nechala v místním luxusním strubu a vyrazila na dopolední bruslení. Vychod slunce. Ostrý vzduch. Panenský sníh. Stromy s obrovskýma čapkama. Ve stopě nikdo. Do uší mi zlehka potichu, tak abych slyšela okolí - zejména zvuk křupajícího sněhu pod lyžema - to je nej, hráli The Doors a já svištěla. Sem tam jsem udělala fotku, sem tam jsem hodila rybku a křičela jsem v lese, i když vím, že se to nemá, ale prostě musela jsem si zakřičet! 3x "It is awesome!!!" a pak jsme přepla na 3x "To je nááádhééééra!" Stojí to za to. Za ten stres a za ty opary. Prostě jo, jo, jo!!!
Asi po hodině ježdění začal foukat lehký vánek ve výšce špiček stromu a poprašoval mi cestu. Jela jsme proti sluníčku a do toho padali drobné zářivé vločky, bylo vidět široko daleko, já se zubila jako blázen a Jimmy mi do toho všeho zpíval Hello, I love you want you tell me your name ... Bruslení je pro mě teda peklo - bo bruslím pomaleji než chodím :-D ale snaha se cení. Poctivě jsem nabruslila 15km a dala si hodinovou pauzičku. Během které jsem se senámila s jednou paní, která hodně jezdí na kole a velmi poutavě vyprávělo jednomu chlapíkovi a Mallorce - jak to tam je úžasné. Nevydržela jsem to okomentovala po tom, co domluvili... až z toho vyplynulo, že má 10letou dceru a asi by se jí hodila hlídačka, tak možná mám job? A prý jestli mám řidičák, že to je i s autem. Mám z toho radost pro dnešek, ale už s ničím nepočítám...
Odpolední šichta byla ve znamení klasiky. Což bylo maličko lepčí, ale zase namazání moc nedrželo, tak budu mít ruce jako opička asi či co. Počasí se zatáhlo. Ale i tak to prostě nemělo chybu. Naklasikovala jsem 18km. Projezdila jsem areál křížem krážem. Během cesty se mi rolovaly ponožky, tak jsem je rovnala. Čumím na ně a říkám si: "Jé Slávistycký ponožky od Jany trenérky - to je super, že je tu mám a mohu si na ní vzpomenout..." Tak si tak přemýšlím a lidičky je vás tady se mnou docela dost. Mám od spousty lidí něco a hrozně mě to potěšilo, kolik jsem si vás sem přivezla... tvářila jsem se jak měsíček na hnoji, když jsem to v hlavě sesumírovávala. Kuju vám.
Technika se zlepšila a lyže více poslouchaly ke konci dne, takže se těším na příští výlety a na nějaký progres. První den na běžkách 33 km. Jupí. Jsem zničena, spokojena, vysmáta a bez starostí. Ty hormony štěstí mají něco do sebe. Ještě jsem to zčasovala s Ianem a jeho bandou. Dokonce nás James pro mě neočekávaně pohostil. Bydlí na kopci, pivkem, nugetkama a něčím alá štrůdl. Domů jsme dorazili kolem půl osmé. Dlouhý a plný den.
Nabíráme sílu a půjdeme se ještě mrknout do Tapu za lidma a tak... Dobré jitro vám přeji a já asi tou dobou, co to pracanti budou číst půjdu spát. A slibuju vám zítra pár foteček, nemám teď sílu je přetáhnout a upravit.

Abyste mohli očekávat věci se mnou, i když já už jsem si zakázala se vyloženě těšit a něco očekvávat, tak jsem ještě potkala ve srubu paní, co organizujou zdejší dobrovolníky a možná se mi ozvou kvůli běžkování s postiženýma dětma. Což by byla super zkušenost a je to celý náhoda jak sviň. K tématu jsme se dostali přes to, že mám zítra promoci, kterou nestihnu... Zdejší stopa je velmi produktivní na práci :-D doufejme. Hlavně se tu stále učím, jak zahajovat rozhovory. Na to nejsem moc dobrá, na oslovování cizích lidí - se tak nějka od přírody tvářím na první dojem spíš kysele. Přirozeně blbě čumím, bo nevím, co čekat. Ale vzpomenu si vždycky na Terouška a zkouším se usmívat. Snad to není Sheldon úsměv :-)