To, že se ze mě stal na poslední dva týdny běžkomaniak, už víte z minula. Většinu lidí kolem mne to náramně rozesmívá. Běžkování je podivnej sport pro magory pro většinu mladé mužské kanadské populace. Pěkně jsem se díky tomu zapsala. Ian je největší posměváček a kroutič hlavou. Jakmile mu někdo potvrdí jeho názor následuje hi five a věta ve stylu - "No vidíš..." Nicméně běžky mě moc baví. Na tratích jsem už jako doma. Areál znám z paměti. V mistní lodgi jsem tak napůl bydlela. Dopolední trénink. Spánek na gauči ve společenské místnosti, která je běžkařům k dispozici. Odpolední trénink. Většinou jsem stopla někoho zajímavého cestou domů. Místní postarší chlapíci jsou nejlepší. Jezdí na lyžích stromy a mezi skálama, chodí na backcountry, popřípadě jsou průvodci na heliskiing, v létě kolo a voda...jen čumím. Jsou neskutečně ve formě a k tomu mají perfektně srovnaný hlavy. Musím uznat, že je shledávám jako velmi sexy. Nikdy, ve vší úctě, mě nenapadlo, že tohle řeknu o chlapovi ve věku okolo 60 a budou mi u toho svítit oči. No popojedem.
První den v práci byl takový informační. Prohlíželi jsme si pokoje a seznamovali se s hotelem - resp. jsou to tři budovy. Nastoupili jsme po dvou od národností Španělé, Australani, Francouzi, Angličani, Češi a pár Kanaďanů. Takový pěkný mix a všehochuť. V úterý jsem již pracovala v prádelně. Je to poklidná práce. Skládání ručníků a první úklid pokojů (jen posbírat povlečení a zbytky) - říká se tomu stripping. V sobotu jsem již pracovala sama. Docela to jde. Jen se občas musí mluvit do vysílaček - asi to nemám ráda :-/ ale zvyknu si. Do práce jsem jezdila stopem nebo s Carly (u té jsme byli na halloweenu). Doufám, že následující svátky přinesou více práce, aby bylo za co žít. Protože recepce totálně padla z důvodu nedostatku zákazníků.
Večery se začaly plnit zábavou. V pátek jsme hráli s kiwíkama Canastu. Ježíš to je tak dobrá hra. Úplně jsme zase byla v Lípovce jak vypadala dřív, vzpomněla jsem si, jak tam děda hulí v kuchyni, pije kafe a hrajeme karty. Ian se Canastu musel naučit, ale to šlo rychle. Rád hraje karty. Kiwíci - Monty a Jack - to znali. Hráli jsme pěkně ve dvojičkách. Dokonce jsme vyhráli, tak to bylo příjemné překvapení. Většinou moc nevyhrávám žádý hry ani soutěže. Jen se ráda účastním. Tenhle večer byl vůbec vtipnej.
Celý den jsem běžkovala. Nejprve s Carly. Pak jela domů na otočku pro jídlo. Odpoledne sraz s Marie-Helén na parkovišti u kolejí odkud jsme jely běžkovat. Před mým druhým tréninkem jsme ale zkoukly show. Projížděl nám Goldenem kanadský vánoční vlak. Taková taškařice, nazdobený vlak, hrající kapela, tančící Santa, všude děti, křik, mimina, vůně horké čokolády a kafe. Furt si občas připadám jako ve filmu. Jen čumím jako puk a nebýt toho, že už jsme se naučila nemít u toho otevřenou pusu, tak ji mám dokořán plus mínus furt. Nějak občas nemohu uvěřit tomu, že tu opravdu jsem a čekám, kdy se vzbudím. Po vlaku jsme s Mari-Helén vyrazily na běžky. Večer jsem vytuhla asi v sedm. Vsadím svoje boty, že většina Goldenských dětí ještě tou dobou zlobila a nespala. Ian přišel domů asi v 11. Takže mě probudilo Tereeesa?!Nějak nechápal, že je v tuhle hodinu mrtvo, tak zjišťoval situaci. Nevadí. Vstala jsem a zašli jsme na karty na tři hodiny a ve dvě v noci jsem zase zalehla. Pak vstávala v 6:30 do práce. Jako naspala jsem 8 hodin jenom na dvakrát. A to mě čekal dlouhý den. Práce do 16:30 a v 18:00 už mě vyzvedával Tobias. Konal se večírek jeho firmy. Byla jsem pozvána jako garde na večeři. Jídlo úžasné - losos, středně krvavý stejček, zelenina, zákusek, káva, výborné víno. Vcelku jsem se zhulákala. Pokecala prozměnu zase s chlapíkem 64 let, hrozně si stěžoval, že ho bolí kolena a že už lyžovačka není, co bývala. Nejrozkošnější. Potkala jsme již známé tváře a s jednou holčinou jela zpět do Goldenu asi v 11, protože byl koncert v RockWater - to je tam, kde bylo Hey Ocean!. Na koncertě jsem potkala zbytek bandy Katie, Sunnyho (její výtečný kamarád), Iana atd.
S Ianem jsme zatrsali jako nikdy. Kapelka kytarovka svižnější. Dobře se na to hopskalo. Potkala jsme EJe. Už si mě pamatoval. Taky jsme dali jeden ploužák. Ve tři ráno doma jako na koni. Cestou jsme s Ianem ukutili plán, když udělám snídani a v zbudím ho, tak pojedeme na kopec. Vyzvednu permici a on mi to tu trošku ukáže, abych věděla zač je toho v Kicking Horse loket.
Je ráno. Nastavila jsem si budíka na sympatických 9:30. Vařím snídani. Ťukám na Iana. Ozvalo se takové tygří uááá hmmmmm. Dlouho nic. Nakonec vstal. Trošku kocovina. Říkal, že se toho bál. Že splním svou část dohody, i když mi bylo vytknuto, že jsem měla přinést snídaní do postele. Dostane na budku :-) Něco málo snědl. Omlouval se, že nedojedl, ale že to nejde. Běžel pro auto, protože včera nechal auto v "centru", aby stihnul koncert. Nabrali jsme Sunnyho. Frrrr. Těšila jsem se jako malej harant. Vydali mi permici. A jedemééé. Kluk mi ještě stáhnul lyže, bo mi je navoskoval a já to nějak nebyla schopá po dobu jednoho měsíce udělat. Ale moc jsme se s tím nematlali. Kopce jsou ohromné. Je to krásný, i když ještě není dostatek sněhu. Sjeli jsme lehký trasy a taky těžký trasy. Dvakrát mě vykopla lyže. Jednou dost nevhodně (pravá část mapky to nejrpudší místo). Musela jsem se brodit sněhem po kolena až po pás do mega prudkýho kopce pro lyži - asi 15 - 20m. Trvalo to věčnost. Bořila jsme se jako blázen. Zkoušela jsem jít, plazit se, lézt po kolenou - kombinací těchto těchnik zdoláno. Budu to muset ještě asi utáhnout, i když mi lyže ještě v průběhu dne Ian dotahoval. Pro představu tu je plánek a to co je vyďupkované červeně jsem jezdila:
Jeli jsme Feuz Bowl (to vpravo) - to byl vcelku mazec a taky jsem jeli Think twice - to je ten druhý mazec, ale tam jsem byla taková vybobkovaná. No mám se hodně co učit!!! Je to jiný. Prudký jako fakt prudký... Mám hrozně tuhý kolena. Je třeba to pružit. Jeli jsme i hodně boule. Tak to taky ještě bude chvíli trvat než to bude jízda a ne boj o přežití. Brutálně mě kope každá boule. Ale na první den spokojenost největší. Bude to paráda, až fakt nakydá!!! A ty prudký dám jednou jako nic a pěkně s prstem v nose.
Ian šel v půli dne do práce, tak jsem pak jezdila Jamesem. Jezdí na prkně. Usměvavej japonec, ale myslím, že už se narodil tu. Jezdí výborně. Jsem pomalejší než prkýnkář. Oni to horzně kulej dolů. Ale faktem je, že kluci spolu dělali práci pro kopec, takže už teď lyžujou skoro půl měsíce a k tomu jsou tu oba už třetí sezónu. Kouká se na to pěkně! Už se těším za měsíc - až se rozjezdím, budu si to moct více užít a jezdit nějaké pěkné prásky!
Nějak takhle to bylo. Udělala jsem výcuc z toho, co mi utkvělo a co si mylsím stojí za to. Fotky dodám (ale z lyžování žádné nemám - oni to hnali - jsme jezdili ten kopec na jeden zátah - pak se nedivím, že jsem si zavařila napoprvé nohy jak sviň) i video tančícího Santa Clause mám :-P ale dneska už na to nemám morál. Jinak ještě sleduju, že tu pěkně lenivým. Je po šesté večer už se mi nikam nechce. Je tma :-D a tak vůbec. A jít kilometr do města je dááááálééééko. Člověk si tu tak žije ten poklidný režim a je mu dobře, i když někdy maličko prázdno.
Příště vám ale musím nafotit to, co jezdíme. Je to hustý. Když na to koukám, tak tomu nemohu uvěřit, že jsem to sjela. Ale zatím se mi zdá, že to vypadá hůř z dálky, když do toho člověk vjede, tak už prostě jede - nějak :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat