Lyžovačka

Jak jsme včera slíbila, tak píšu počtení na úterek. V sobotu jsem byla na večeři u Mo doma. Bydlí 4km od Goldenu na kopečku. V 18 hodin si mě vyzvedl Andy na lezecké stěně a jeli jsme. Večeře byla výborná a bylo nás v baráku 12. Nastálo tam bydlí tři páry. Zbytek byla návštěva. První dojmy - pohoda. Lidi, co si užívají života a hodně chodí na lyže. Nějaká práce byla a bude. Mo má svou vlastní firmičku, facebookářům tu: www.facebook.com/pages/Mos-Mountain-Cuisine/177776712294642 (nefunguje mi vložit odkaz :-/) , když ji dáte lika bude hrozně happy :-) má z takových drobností radost. Domluvily jsme se, že budeme v kontaktu a že rozhodně něco podnikneme!!! A ten samý den večír jsme vymysleli s Ianem, že zajedeme na lyže zítra - tedy v neděli. Tobiase výlet zničil - totálně si zavařil stehna, že se nemohl ani hýbat. Dokonce ani na stěně nebyl. Nicméně mi půjčí výbavu!!! Hola, hola, lyže volaj. Nemůžu se dočkat! Už aby bylo zítra! Ale taky se trochu obávám, jak to půjde při sjezdu, je tam nějaký lesík a tak. No nemá cenu se nechat znervozňovat něčím, co tak jako tak přijde. Ona to budoucí Terezz vyřeší :-D

Neděle ráno. Nemohu se dočkat. Vstávám v devět, vařím snídani, připravuji si věci, koukám na seriál - mám moc času. Ian stále spí a Tobias ještě nepřijel s lyžema. Staví se tu před kostelem, který "začíná" v 10:30. Je 10:50. Tobias stále nikde. Ten kluk je s tím timingem fakt trošku marnej. Píšu mu smsku, no a do 30s nám ťuká na dveře. Nemám zlomit lyže - to je jasňačka, vázání jde povolit na moje boty. Děkuju mu ještě jednou za stůl a se slovy "tak koukej vybrat ten tanec, který chceš naučit" za ním zavírám dveře. Ian se jal štelova vázání uprosted vaření snídaně :-) tak mu říkám, ať se v klidu nají. Prý dobrej nápad :-) Horlivost mužů udělat to, čemu rozumí, je prostě rozkošná. Lyže jsem doštelovala. Ian dosnídal. Pakujeme padáme! Nahoru do resortu na parkoviště, což je cca 15km autem. Je až moc pěkně. Mohlo by se maličko zatáhnout. Moc slunka nemají backcountristi rádi! Takže já taky ne 8-) musím chytat zvyky, abych zapadla... no jak se znám, tak si to tu poladím po svém, ale tohle je logické, to je fakt.
Vykládáme. Přezouváme. Přeskáče mají premiéru! Doufám, že budou stejně dobré jako Dalbella, co jsem měla posledních 6 let. Ian mi ještě ukazuje jak s tuleními pásy. Tak kolem mne kmitá a vypadá u toho soustředěně. Vyrážíme! Málem jsem si rozbila držku ještě na parkovišti. Ty lyže jsou těžké, to není jako běžky. Ťapeme. Výlet by měl být cca 4 hodiny. Ale nevím, jestli to se mnou nebude na dýl. Jdeme sjezdovkou priamo vzhuru. Pomaličku se nám otevírá údolí podél řeky. Všechno jako na dlani. Je parádní viditelnost. Užívám si to. Pěkně funím. Posouvám patky výš a níž. Ale moc mi to nejde. Je to dycky operace na 3 minuty. Sem tam si shodím vázání až dolů, což neumím pak sama zase nahodit nahoru. Tak mi Ian pomáhá - ale tak konejšivě dodává, že nový vázání je dycky takhle, že si z toho nemám dělat hlavu. Protože já sykám, že jako demence. Šlapeme. První pauza. Jsem pochválena, že jdeme pretty fast :-P Zaplouváme do lesíka. Ty stromy tu nemají čapky, ale kulichy! Takové ty skřítkovské obrovské, co teď frčí. Je to nádhera. Golden jak na dlani. Cesta lesem krásná, poklidná, všude ticho. Úžasné ticho. Funím trochu víc. Asi mi vyskočí srdce z hrudníku. Už jsem pomalejší, rozhodně kondice a rozhodně mi přišlo, že to je i tou výškou. Ian dycky čeká. Ho dojdu, tak se na mě jen šibalsky usměje a pádí dál. Sem tam se na tom potácím. Hodila jsme pár tlamiček, jakože mi to podjelo nebo jsem si přišlápla špičky. Kluka to evidentně pobavilo. Typuju, že si vzpomněl jak se s tím taky kdysy mučil. On umí projít zatáčku (cca 80° úhel) jen tak - já se tam zapotím jak v sauně :-) Těsně pod vrcholem potkáváme týpka, co si tam dává cíčko. Tak to nepochopím! Ian se mi vzdaluje. Fotím. Fotky jsou do lososova jinak byly takové nijaké - jen bílo prostě, takhle to má větší štýlo! Jinak počasí a světlo se neustále měnilo. Tu přes náš přešel mrak a pak zase jasno. Pak zase víc tmavo...

Už jsme se blížili k vrcholu. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že můj problém se blíží. Jízda dolů. Což o to, nahoru se dycky dostanu. Ale dolu? Včera jsem se ptala Iana, co jako budeme dělat, kdybych to náhodou nemohla sjet. Tak mi suše odpověděl: "Máš lyže, takže to dycky sjedeš, jenom si to neužiješ!" :-D Tajně celou cestu nahoru jsem doufala jsem, že pojedeme nějak okolo a ne tím super hustým lesíkem, kterým jsme přišli... Došla jsme nahoru. Následoval Hi five od Iana. Na vrcholu jsme nebyli sami. Sdíleli jsme toto místo se dvěma chlapíky, kteří patřili k tomu prkýnkáři, co neustále pokuřoval tabáček. Chlapi prohodili několik dost slov o lyžování. Furt máchali rukama a ukazovali na všechny vrcholy okolo, kde to je dobrý a kde ne. A kam nikdy. Následovaly historky o tomahavkování (když upadnete, tak se kutálíte dolů ani nevítě jak - jako klubíčko). Ještě nějaký ten vtípek. Jsem v poklidu odlepila pásy, slupla nějaké müsli a čekala, až to přijde. Rozhodně jsem nefotila, byla mi pěkná kosa na ručičky, tak mi musíte věřit, že to bylo krááásné :-)
Ian: "Ready, Teresa?!" "No, jo, tak nějak. Horší část začíná." On: "Tak to ani omylem, ta lepší si chtěla říct." Jedem!!! První část hezká - jen špičky stromů hodně místa. Koukám na to shora. Dostávám pokyn, ať jedu, že mě kdyžtak posbírá. Vyrážím! Šinu si to po vrstevnici a sbírám odvahu stočit to směrem dolů, když slyším Iana jak haleká: "Musíš jet dolů z kopce!!!!" Tak se tlemím a vohnu to dolů. Je to super! Lehčí než jsem myslela. Ale stejnak se na tom klátím. Stromečky. Ajajaj. Ian to prohupkal. Je to vcelku prudky a na můj vkus moc stromů. Šoupu to bokem. Jsem zkušenej šoupák :-D Pak to pouštím. Uf. Následuje dotaz: "To jedeš poprvé prašan?" Já:"Jo, i stromy jsem rozhodně nejezdila." Jsem pochválena. Přituhuje. To nejsou stromečky. To je prostě normálka hustej les! Házím žabáka. Vyhodilo mě vázání. Do háje! Po prdel ve sněhu. Jak na ty lyže jako nalezu? Se tam lopotím. Nakonec nasedám na patky lyži. Balancuji jak na kladině a cvakám. Pokračujeme lesem. Nemám strach. Jen v tom teda zatočit rychle neumím. A on si dělá jen hopky hopky a je dole.

Takhle to dopadá, když fotograf ruší lyžaře.
Ian: "Já to skočím!"
Já: "Počkej chceš vyfotit?"
"Jo"
"Můžeš! Nééé, počkej ještě chvíli."
No a už se to s ním utrhlo, bo musel udělat pohyb zpět O:-) já nic já muzikant

Můj smrtelný pluh s přešlapováním taky funguje, i když u toho nevypadám takhle závoďácky a elegantně! Zvládnuto. Překonáváme potok. Kdyby mi někdo řekl, že tohle pojedu dolů, tak si zaklepu na čelíčko. Ale šlo to. Další kus cesty jedeme po cestě, kterou jsme přišli. Když jsem to šlapala hore tak by mě to nenapadlo ani ve snu. Jupí. Otevírá se před námi prostor. To už je parádička. Nemohu udržet rozvržení váhy do celých chodidel. Tak se tak klátím. Ale jedu. Stehna už pálí. Je to paráda. Chjo, další žabák. Vykoplo mě vázání. Tanhle byl luxusní placáček. Lyže cca metr a půl za mnou a já ve sněhu jak široká tak dlouhá s obličejem zabořeným ve sněhu :-D Pomáhá mi jeden chlapík, co jel kolem se psem v náručí. Zahazuje psa. Vyhrabává mi lyže. Usměje se. Bere psa a jede dál. Zbytek cesty jsme sjeli po cestě. Takže na pohodu. Hory měly nádherně medovou barvu od zapadajícího slunce. U auta spokojeně funím. BYLA TO PARÁDA!!! CHCI JÍT ZASE A NEJLÍP HEND. Nebo spíš, až nebudu zničená. Večer jsme ještě zašli zabouldrovat a úplně mrtví padáme do svých pokojů kolem 10 hodiny. Brou. Přeju si, aby každý další den byl jako tenhle.