Polepšení se!?

Zdravím čtenáře, doufám, že ještě nějací zbyli přes mé hrubky a přes mou neaktivitu v posledních dnech. Nicméně to znamená, že je hodně co na práci.
Zrovna jsem se vrátila z práce, uvařím večeři, dojdu pro víno do alkoholoobchodu a doladím to tady. Možná spíš rozepíšu koncepty a doladím to výhledově do dvou dnů. Jen tak přemýšlím odkud začít. Bude to maličko oříšek. Rozhodně příspěvky rozdělím do několika menších příspěvků, abyste to mohli číst postupně a neztratili se v dlouhém textu, když přijde šéf do vaší kanceláře a vy najednou budete muset opětovně urputně pracovat.
S lyžovačkou a prací přišla únava. Musím si zase zvyknout, že něco dělám. Jakože režim, práce a povinnosti. Nicméně je to stále vcelku volné a neskutečně si to užívám po tom trápení se školama doma, kdy jsem hodně volna a peněz musela narvat do svého vzdělání a samo budoucnosti, i když to byla správná investice, byl to pěknej stres. Je to furt neuvěřitelné, mohu si dělat, co chci. Nemusím nic! Ještě jsem si na to nezvykla. Můžu si vybrat, co bude a nemám termíny a nemám plán. Jako uznávám, že je to tu opačný extrém, ale to je život.
Nálada je tu spíše pozitivní, i když jsem minulý týden propadla lehké depresi, že nemůžu uklízet až do dubna, že to prostě nedám. Že to je s prominutím jebárna a že chci zase zpět na Motol. Býti paní učitelkou. Že mi totálně jeblo a co tu sakra dělám. Fňuk. Nikoho tu neznám. Nikdo mě tu nemá rád a tak :-D Občas je tu krušno. Ale stačí se mrknout z okna na ty kopce, vzpomenu na zážikty, které jsem prožila a pak se postupně uklidním. Až se jen spokojeně culím. Jep!!! Nikdo přeci neřekl, že žít svůj sen je jenom procházka růžovou zahradou.

PF 2013

Stále ve skluzu

Tak nějaké ty slíbené obrázky - ale neměla jsem čas to upravovat - tak to máte tentokrát la natura :-) Jak jsem dostala permici, začala jsem být zaneprázdněná. Lyžujeme od 9 - 11 do 15h. Pak na večeřooběd. Spánek tak do osmi. Příprava na druhý den a výtuh. Sem tam práce kombinovaná opět s lyžema. Jsem vcelku namožená a spokojená.

Koncert v Civic Center - místní kutálka. Taková horská kapela. Dostali jsme k lístku i CD.

Na běžkách s Carly. Ať ta jména začnou taky mít tváře. Jen ona si to dala na backcountry lyžích. Makačka jak sviň. Poklonka. Trasy jsou pěkně značeny. Za námi můžete vidět ceduli, která upozorňuje na skopec. My si to však daly jako dokopec.

"Cha cha" - tyhle fotky jsou vtipný - je dycky poznat, kdo cvaká, protože kouká zcela někam do řiti :-D

Vánoční vlak, který projíždí celou Kanadou. Až doupravím video se Santa Clausem, tak ho sem natuty prdnu. Tam jsem byla s Marií-Helén.

Tak a na tohle koukám z práce. Nohy mi cukaly jít lyžovat. Ale musela jsem povlíkat postele a mýt nádobí. Nevadí. Takových dnů snad ještě bude.

Večerní cesta domů. Tak jsem vám udělala pár fotek, jak vypadá vánoční Golden. Fakt to tu zdobí těma světýlkama. Jako ve filmu!

Respekt skrze recesi. Aneb budiž ti země lehká, Václave!

Něco málo z lyžovačky. Takhle vypadají svahy. 1 a 2 jsou prudký jak sviň ale aspoň je tam místo pro moje manévrování. 3 to jsem byla maličko vybobkovaná - les a skalky či co. Hodně jsem se rozjezdila ž dneska, očekávám progres tento měsíc. Ale je to prostě strmý jak svině.
Mám nakoukanou nějakou metodiku jak v terénu. Vcelku mi to pomohlo a teď hlavně praxe a praxe !!!!

Tohle je taková "odpočinková" trasa pod vlekem a pak boulema dolů. Huhů

Týden ve znamení poprvé

Název příspěvku evokuje Bravíčko a nějakou pikantní historku tímto směrem. Tak nic takového nebude. Bohužel - bohudík. V týdnu jsem začala pracovat pro Kicking Horse, takže poprvé v práci. Byla jsem konečně na sjezdovkách, takže poprvé na kopci. Kocncert v Civic centru, takže poprvé na veliké akci. Poprvé uběhla 10km v kuse po dlouhé době a ještě stupňovaně - poslední kilák nejrychleji. První vánoční večírek. První Canasta s kiwíkama... Stalo se toho poměrně hodně, ale z toho, že moc nestíhám psát, usuzuji, že už jsem tu asi doma?!?
To, že se ze mě stal na poslední dva týdny běžkomaniak, už víte z minula. Většinu lidí kolem mne to náramně rozesmívá. Běžkování je podivnej sport pro magory pro většinu mladé mužské kanadské populace. Pěkně jsem se díky tomu zapsala. Ian je největší posměváček a kroutič hlavou. Jakmile mu někdo potvrdí jeho názor následuje hi five a věta ve stylu - "No vidíš..." Nicméně běžky mě moc baví. Na tratích jsem už jako doma. Areál znám z paměti. V mistní lodgi jsem tak napůl bydlela. Dopolední trénink. Spánek na gauči ve společenské místnosti, která je běžkařům k dispozici. Odpolední trénink. Většinou jsem stopla někoho zajímavého cestou domů. Místní postarší chlapíci jsou nejlepší. Jezdí na lyžích stromy a mezi skálama, chodí na backcountry, popřípadě jsou průvodci na heliskiing, v létě kolo a voda...jen čumím. Jsou neskutečně ve formě a k tomu mají perfektně srovnaný hlavy. Musím uznat, že je shledávám jako velmi sexy. Nikdy, ve vší úctě, mě nenapadlo, že tohle řeknu o chlapovi ve věku okolo 60 a budou mi u toho svítit oči. No popojedem.

První den v práci byl takový informační. Prohlíželi jsme si pokoje a seznamovali se s hotelem - resp. jsou to tři budovy. Nastoupili jsme po dvou od národností Španělé, Australani, Francouzi, Angličani, Češi a pár Kanaďanů. Takový pěkný mix a všehochuť. V úterý jsem již pracovala v prádelně. Je to poklidná práce. Skládání ručníků a první úklid pokojů (jen posbírat povlečení a zbytky) - říká se tomu stripping. V sobotu jsem již pracovala sama. Docela to jde. Jen se občas musí mluvit do vysílaček - asi to nemám ráda :-/ ale zvyknu si. Do práce jsem jezdila stopem nebo s Carly (u té jsme byli na halloweenu). Doufám, že následující svátky přinesou více práce, aby bylo za co žít. Protože recepce totálně padla z důvodu nedostatku zákazníků.

Večery se začaly plnit zábavou. V pátek jsme hráli s kiwíkama Canastu. Ježíš to je tak dobrá hra. Úplně jsme zase byla v Lípovce jak vypadala dřív, vzpomněla jsem si, jak tam děda hulí v kuchyni, pije kafe a hrajeme karty. Ian se Canastu musel naučit, ale to šlo rychle. Rád hraje karty. Kiwíci - Monty a Jack - to znali. Hráli jsme pěkně ve dvojičkách. Dokonce jsme vyhráli, tak to bylo příjemné překvapení. Většinou moc nevyhrávám žádý hry ani soutěže. Jen se ráda účastním. Tenhle večer byl vůbec vtipnej.
Celý den jsem běžkovala. Nejprve s Carly. Pak jela domů na otočku pro jídlo. Odpoledne sraz s Marie-Helén na parkovišti u kolejí odkud jsme jely běžkovat. Před mým druhým tréninkem jsme ale zkoukly show. Projížděl nám Goldenem kanadský vánoční vlak. Taková taškařice, nazdobený vlak, hrající kapela, tančící Santa, všude děti, křik, mimina, vůně horké čokolády a kafe. Furt si občas připadám jako ve filmu. Jen čumím jako puk a nebýt toho, že už jsme se naučila nemít u toho otevřenou pusu, tak ji mám dokořán plus mínus furt. Nějak občas nemohu uvěřit tomu, že tu opravdu jsem a čekám, kdy se vzbudím. Po vlaku jsme s Mari-Helén vyrazily na běžky. Večer jsem vytuhla asi v sedm. Vsadím svoje boty, že většina Goldenských dětí ještě tou dobou zlobila a nespala. Ian přišel domů asi v 11. Takže mě probudilo Tereeesa?!Nějak nechápal, že je v tuhle hodinu mrtvo, tak zjišťoval situaci. Nevadí. Vstala jsem a zašli jsme na karty na tři hodiny a ve dvě v noci jsem zase zalehla. Pak vstávala v 6:30 do práce. Jako naspala jsem 8 hodin jenom na dvakrát. A to mě čekal dlouhý den. Práce do 16:30 a v 18:00 už mě vyzvedával Tobias. Konal se večírek jeho firmy. Byla jsem pozvána jako garde na večeři. Jídlo úžasné - losos, středně krvavý stejček, zelenina, zákusek, káva, výborné víno. Vcelku jsem se zhulákala. Pokecala prozměnu zase s chlapíkem 64 let, hrozně si stěžoval, že ho bolí kolena a že už lyžovačka není, co bývala. Nejrozkošnější. Potkala jsme již známé tváře a s jednou holčinou jela zpět do Goldenu asi v 11, protože byl koncert v RockWater - to je tam, kde bylo Hey Ocean!. Na koncertě jsem potkala zbytek bandy Katie, Sunnyho (její výtečný kamarád), Iana atd.
S Ianem jsme zatrsali jako nikdy. Kapelka kytarovka svižnější. Dobře se na to hopskalo. Potkala jsme EJe. Už si mě pamatoval. Taky jsme dali jeden ploužák. Ve tři ráno doma jako na koni. Cestou jsme s Ianem ukutili plán, když udělám snídani a v zbudím ho, tak pojedeme na kopec. Vyzvednu permici a on mi to tu trošku ukáže, abych věděla zač je toho v Kicking Horse loket.
Je ráno. Nastavila jsem si budíka na sympatických 9:30. Vařím snídani. Ťukám na Iana. Ozvalo se takové tygří uááá hmmmmm. Dlouho nic. Nakonec vstal. Trošku kocovina. Říkal, že se toho bál. Že splním svou část dohody, i když mi bylo vytknuto, že jsem měla přinést snídaní do postele. Dostane na budku :-) Něco málo snědl. Omlouval se, že nedojedl, ale že to nejde. Běžel pro auto, protože včera nechal auto v "centru", aby stihnul koncert. Nabrali jsme Sunnyho. Frrrr. Těšila jsem se jako malej harant. Vydali mi permici. A jedemééé. Kluk mi ještě stáhnul lyže, bo mi je navoskoval a já to nějak nebyla schopá po dobu jednoho měsíce udělat. Ale moc jsme se s tím nematlali. Kopce jsou ohromné. Je to krásný, i když ještě není dostatek sněhu. Sjeli jsme lehký trasy a taky těžký trasy. Dvakrát mě vykopla lyže. Jednou dost nevhodně (pravá část mapky to nejrpudší místo). Musela jsem se brodit sněhem po kolena až po pás do mega prudkýho kopce pro lyži - asi 15 - 20m. Trvalo to věčnost. Bořila jsme se jako blázen. Zkoušela jsem jít, plazit se, lézt po kolenou - kombinací těchto těchnik zdoláno. Budu to muset ještě asi utáhnout, i když mi lyže ještě v průběhu dne Ian dotahoval. Pro představu tu je plánek a to co je vyďupkované červeně jsem jezdila:

Jeli jsme Feuz Bowl (to vpravo) - to byl vcelku mazec a taky jsem jeli Think twice - to je ten druhý mazec, ale tam jsem byla taková vybobkovaná. No mám se hodně co učit!!! Je to jiný. Prudký jako fakt prudký... Mám hrozně tuhý kolena. Je třeba to pružit. Jeli jsme i hodně boule. Tak to taky ještě bude chvíli trvat než to bude jízda a ne boj o přežití. Brutálně mě kope každá boule. Ale na první den spokojenost největší. Bude to paráda, až fakt nakydá!!! A ty prudký dám jednou jako nic a pěkně s prstem v nose.
Ian šel v půli dne do práce, tak jsem pak jezdila Jamesem. Jezdí na prkně. Usměvavej japonec, ale myslím, že už se narodil tu. Jezdí výborně. Jsem pomalejší než prkýnkář. Oni to horzně kulej dolů. Ale faktem je, že kluci spolu dělali práci pro kopec, takže už teď lyžujou skoro půl měsíce a k tomu jsou tu oba už třetí sezónu. Kouká se na to pěkně! Už se těším za měsíc - až se rozjezdím, budu si to moct více užít a jezdit nějaké pěkné prásky!

Nějak takhle to bylo. Udělala jsem výcuc z toho, co mi utkvělo a co si mylsím stojí za to. Fotky dodám (ale z lyžování žádné nemám - oni to hnali - jsme jezdili ten kopec na jeden zátah - pak se nedivím, že jsem si zavařila napoprvé nohy jak sviň) i video tančícího Santa Clause mám :-P ale dneska už na to nemám morál. Jinak ještě sleduju, že tu pěkně lenivým. Je po šesté večer už se mi nikam nechce. Je tma :-D a tak vůbec. A jít kilometr do města je dááááálééééko. Člověk si tu tak žije ten poklidný režim a je mu dobře, i když někdy maličko prázdno.

Příště vám ale musím nafotit to, co jezdíme. Je to hustý. Když na to koukám, tak tomu nemohu uvěřit, že jsem to sjela. Ale zatím se mi zdá, že to vypadá hůř z dálky, když do toho člověk vjede, tak už prostě jede - nějak :-D

Jupí

Je docela dosti zážitků - zkusím to sepsat zase na pondělí :-) Tak nějak už tradičně. Ale novinka dne. Dorazil mi první pohled z Ještědu!!! Děkuji. Pak dopis a ještě pár fotek od mamky!!! Je super dostávat poštu, když to nejsou složenky. Mám radost. A ještě konečně - .... chvíle napětí?!!!! Mám celoroční permici :-P zítra si ji jdu vyzvednout. Chu chu chu chu cha cha cha cha hi hi hi hi hi.

Mějte prima víkend - já jdu spát jsem super vymletá z běžek!

Fotky

Mají maličko zpoždění, ale uběžkovala jsem se k smrti, tak to nešlo dříve :-) Zase jich je maličko více. Vážení, naběžkováno od čtvrtka 60km - z toho nabrusleno okolo 30km. Veliká radost. Stehna bolí a rostou - to budou kejtičky :-D
Večírek se samozřejmě povedl. Je to taková tradice, že ve čtvrtek se tu ponocuje. Kopec již zahájil provoz. Všichni mluví jenom o lyžování. Poznala jsem novou holčinu Andreju, hrála do loňska závodně fotbal a je s ní legrace. Je nutriční specialistka, tak tahám moudra a zajímám se. Včera jsme byli na hokeji, jakože opravdovém né na místní sranda lize. A bylo to prima. Rozhodčí, fanoušci, jeden pěstní souboj - všichni fandili. Goldeňáci vyhráli.

Kecání bylo dosti tak tu obrázky. Zase jsem zklouzla do černobílé - je to prostě lepčí - sníh je bílej... a whitebalance moc nefunguje, tak je to v barvě moc do modra. Takhle je to parádní.

Jedna v barvě, aby se neřeklo.

Trocha podzimu ještě ve městě zbyla :-) a taky jsem se pokusila při čekání na auto se spoluběžkařkama nafotit nějaké ty jeřabiny. Ale to ještě dodoladím. Tak zatím pro inspiraci. A slibuju si veřejně, že příští podzim si už ten náhrdelník a náušnice z jeřabin udělám. Už se na to chystám asi 3 roky. Je to prostě nádherná červená. Neznám víc sexy barvu než tuhle!!!

Něco málo z hokeje. Musím uznat, že bruslej hustě. Švuňk sem. Švuňk tam. Buch! Krosček. Tsss... Rvačka. Gól. Faulík, ale jdi ty?! Obrana. Kde se flákaj? Útok!!! Go, go! Zafandila jsme si: "Shoot!!!! Come on! Wake up! :-D

Zasloužené vítězství.

Běžky a už nikdy pěšky :-P

Hola hoj čtenáři. Dny plynou, sníh přibývá. Takže dle horského měřítka pohody je vše nejvíc na pohodu. Dle mého měřítka je zatím všechno trošku v mlze. Prostě práce je na pikaču. Není, co moc více dodat. Vyskočil mi už opar číslo 184 :-D nebo tak něco... Dlabu békomplex - ještě dva opary v tomhle měsíci a jdu poprvé vyzkoušet zdejší zdravotnictví, aby mi napíchali B-komplex - pak to přestane. Píchla bych si ho sama, kdybych mohla a kdybych ho měla. Ale nemám.
Skončilo mi členství na lezecké stěně - což je sakra škoda, bo mi to začínalo jít a lezla jsem věci úplně parádní. Nevadí. Lezení vystřídali od tohoto týdně běžky. V úterý jsem byla poprvé s Mari-Helén, kterou znám přes lezení. Takové příjemné seznamovací pěti kilometrové kolečko a příslib dalšího výletu, nejspíše v pátek. Krom toho jsem včera opět stihli večeři u Tobiho. Tentokrát s Novozélaňďanama - ty mluví jak prasata - to je peklo :-/ jsem ztracena. Jeden mluví jak když má v hubě dva oblázky a k tomu je hlasitej a hodně otevírá pusu. Naopak druhej zase mluví na půl huby a potichu. Jsou fakt dvojka. Nevěděla jsem, že v angličtině se říká Novozálanůdanům - kiwi. Dost mě to pobavilo. Jsem nejprve myslela, že to je trošičku rýpavé a hanlivé nebo tak něco. Ale není!
Na práci nemá smysl myslet - jak říká Teroušek:"Prachy budou, my nebudem!!!" Tak jsem se dneska sbalila a zaplatila si pár dolarů členství v běžkařském klubu - je to na celou sezónu. A dnes poprvé vyrazila do stopy. Bo permice se od kopce nedočkám ještě asi dva až tři týdny a jeden den na běžkách stojí 10 dolarů a členství 110, tak myslím, že to projezdím. Rýži furt mám. Teď sedím v kuchyni s nohama nahoře a jsem spokojená jako blecha. Paráda.
Vyrážela jsem s Ianem ráno, jel na poslední den do práce pro kopec, takže 7:30 odpich z domova. Viděla jsme na kopci celý den. Ještě jsem dala s pracantama kafíčko. Jména lidí moc nevím jak se píšou: James a Gill... Takoví pohodáři. Když oni vyrazili směr kopec (cca 8:30), já vyrazila směr stopa. S běžkama na báglu jsem si to spokojeně štrádovala silnicí obklopenou sněhem.
Došla jsme na parkoviště, porychtovala věci, batoh nechala v místním luxusním strubu a vyrazila na dopolední bruslení. Vychod slunce. Ostrý vzduch. Panenský sníh. Stromy s obrovskýma čapkama. Ve stopě nikdo. Do uší mi zlehka potichu, tak abych slyšela okolí - zejména zvuk křupajícího sněhu pod lyžema - to je nej, hráli The Doors a já svištěla. Sem tam jsem udělala fotku, sem tam jsem hodila rybku a křičela jsem v lese, i když vím, že se to nemá, ale prostě musela jsem si zakřičet! 3x "It is awesome!!!" a pak jsme přepla na 3x "To je nááádhééééra!" Stojí to za to. Za ten stres a za ty opary. Prostě jo, jo, jo!!!
Asi po hodině ježdění začal foukat lehký vánek ve výšce špiček stromu a poprašoval mi cestu. Jela jsme proti sluníčku a do toho padali drobné zářivé vločky, bylo vidět široko daleko, já se zubila jako blázen a Jimmy mi do toho všeho zpíval Hello, I love you want you tell me your name ... Bruslení je pro mě teda peklo - bo bruslím pomaleji než chodím :-D ale snaha se cení. Poctivě jsem nabruslila 15km a dala si hodinovou pauzičku. Během které jsem se senámila s jednou paní, která hodně jezdí na kole a velmi poutavě vyprávělo jednomu chlapíkovi a Mallorce - jak to tam je úžasné. Nevydržela jsem to okomentovala po tom, co domluvili... až z toho vyplynulo, že má 10letou dceru a asi by se jí hodila hlídačka, tak možná mám job? A prý jestli mám řidičák, že to je i s autem. Mám z toho radost pro dnešek, ale už s ničím nepočítám...
Odpolední šichta byla ve znamení klasiky. Což bylo maličko lepčí, ale zase namazání moc nedrželo, tak budu mít ruce jako opička asi či co. Počasí se zatáhlo. Ale i tak to prostě nemělo chybu. Naklasikovala jsem 18km. Projezdila jsem areál křížem krážem. Během cesty se mi rolovaly ponožky, tak jsem je rovnala. Čumím na ně a říkám si: "Jé Slávistycký ponožky od Jany trenérky - to je super, že je tu mám a mohu si na ní vzpomenout..." Tak si tak přemýšlím a lidičky je vás tady se mnou docela dost. Mám od spousty lidí něco a hrozně mě to potěšilo, kolik jsem si vás sem přivezla... tvářila jsem se jak měsíček na hnoji, když jsem to v hlavě sesumírovávala. Kuju vám.
Technika se zlepšila a lyže více poslouchaly ke konci dne, takže se těším na příští výlety a na nějaký progres. První den na běžkách 33 km. Jupí. Jsem zničena, spokojena, vysmáta a bez starostí. Ty hormony štěstí mají něco do sebe. Ještě jsem to zčasovala s Ianem a jeho bandou. Dokonce nás James pro mě neočekávaně pohostil. Bydlí na kopci, pivkem, nugetkama a něčím alá štrůdl. Domů jsme dorazili kolem půl osmé. Dlouhý a plný den.
Nabíráme sílu a půjdeme se ještě mrknout do Tapu za lidma a tak... Dobré jitro vám přeji a já asi tou dobou, co to pracanti budou číst půjdu spát. A slibuju vám zítra pár foteček, nemám teď sílu je přetáhnout a upravit.

Abyste mohli očekávat věci se mnou, i když já už jsem si zakázala se vyloženě těšit a něco očekvávat, tak jsem ještě potkala ve srubu paní, co organizujou zdejší dobrovolníky a možná se mi ozvou kvůli běžkování s postiženýma dětma. Což by byla super zkušenost a je to celý náhoda jak sviň. K tématu jsme se dostali přes to, že mám zítra promoci, kterou nestihnu... Zdejší stopa je velmi produktivní na práci :-D doufejme. Hlavně se tu stále učím, jak zahajovat rozhovory. Na to nejsem moc dobrá, na oslovování cizích lidí - se tak nějka od přírody tvářím na první dojem spíš kysele. Přirozeně blbě čumím, bo nevím, co čekat. Ale vzpomenu si vždycky na Terouška a zkouším se usmívat. Snad to není Sheldon úsměv :-)

Už je zase pondělí ?!!!

Tóto letí! Už zase o týden více či v mých očích o týden méně přede mnou. Hroznej fofr. Tenhle týden byl ultra nudný na zážitky. Nic jako lyžovačka neproběhlo. Jen jsem hrozně šikovná a poprvé v životě jsem ztratila doklady! Výborný, proč to dělat doma, když to mohu udělat v Kanadě. Jsem bez řidičáku. V létě si ho může najít nějaký medvěd v lese. Vytrousila jsem ho při lyžovačce... Nenadělám nic. Už se pracuje na novém. Díky mami! Nicméně projít přes úřady není jenom tak. Musím žádost o nový řidičák podepsat. Tak mi ji mamka polala sem. Já to jen podepíšu a pošlu zpět. Paráda :-D Miluju úřady... K čemu je pak plná moc. Btw. můj podpis mají na té minulé žádosti z před 5 lety, když mě okradli. Nenadělám nic.

Už znám zase o něco více lidí. Katie z Austrálie - o té jsem už psala. Ale teď se spolu hodně bavíme. Je fain mít i kamarádku a ne být jen mezi chlapy - ve vší úctě k mužskému pokolení - jasně, že vás miluju. Jack a ještě jeden ze Zélandu - s těma je obzvášť legrace. Mat z Austrálie - ten je ultra vtipnej a ukecanej - cokoli převrátí do nějakého humoru a ze všeho si střílí - průvodce na rafty přes léto. Marie-Helén - s tou jsem byla dneska lézt a v útreý jdeme na běžky, jezdí hodně backcountry, takže myslím, že se budeme vídat častěji.

V pondělí jsme udělali prima večeři u Tobiase (Tobi, Ian, Katie a já). Má prostě krásný dům, tak je třeba toho využít. Ian vařil, co bychom se s tím mučili, když je kuchař. Delikatesa. Moc jsem nepracovala, zato jsem chodila hodně běhat. Aby se aspoň něco dělo. Naběhala jsem 24 km od pondělka. Jsem na sebe hrdá. Ian nebyl moc doma - je teď hrozně zaměstnanej - má dvě práce a vzhledem k tomu, že jedna je na kopci na lyžích, tak chodí domů pěkně zničenej. Popravdě se tu bez něho trošku nudím a když příjde jen usne... Udělala jsem aspoň trochu dobra. Koupila zažehlovací záplaty a klukovi spravila kalhoty - jeho oblíbené. Byl smutnej, že mají díru na zadku. Jen teda přišívat záplatu cca 10 cm ručně je vopich. Jediná klika, že nebylo co dělat. Měl radost :-P Zažehlování byla legrace. Ale to vám nejprve popíšu jak vypadá náš obývák teď, když už se začalo trochu lyžovat.
Je veliký. A býval prázdný. Měla by tam být ta sedačka, ale je jen stále nalepená na zdi. V obýváku stojí stůl od Tobiase, co měl být jídelní. Nicméně Ian rozhodl, že to je pracovní stůl. Takže na něm jsou vosky, žehlička na lyže, nářadí. Dále se v obýváku nachází další bedna s nářadím, rybářské potřeby, prut, dvoje přeskáče, oblečení určené k sušení - moje běžecké a Ianovo lyžovací, jedny běžky, jedny allround lyže, jedny powder lyže, Ianovi backcountry lyže, jedny lyže na blbnutí a skákání, Tobiasovy backcountry lyže, asi 3 páry hůlek. Jinými slovy - náš obývák je slušná lyžárna. No a zpět k záplatě - žehličku máme jen na lyže - takže jsem poprvé žehlila záplatu swix žehličkou v naší obýváko-lyžárně. Dost mě to baví. Musela jsem se u toho hrozně řechtat.
Byli jste někdy tak unaveni, že jste se nemohli ani najíst? Já ne a hrozně bych to chtěla zažít. Uvařila jsem v úterý guláš, protože tu nebylo co jíst, a věděla jsem, že se Ian vrátí zničenej z práce, tak aby se nemusel s ničím matlat. No a on byl tak unavenej, že se ani najíst nemohl. Až po hodinovém odpočinku. To nepochopím. Na jídlo mám energii vždycky.

Ve čtvrtek jsem zašla po práci na pivko. Opravdu jenom na jedno. Neměla jsem u sebe ID - bo pas tahat nebudu. Nechtěla mi nalít. Nakonec nalila, ale příště mám mít ID. To mě po... maluj. Hudba opět hrála. Ale víte co je legrační? Jak se mi líbila živá hudba, tak už se mi to nelíbí tolik. Je to hluk a nemůžete si povídat. A tak vůbec. Nakonec to vyjde nastejno jako hlasitý rádio. Věci zevšední a stávají se občas otravnými. Nechci aby se to dělo a jsem z toho někdy smutná, že to tak je!
Kvůli ID jsem se zastavila hned v pátek v Goldenském ženském klubu, jestli mi nemohou vystavit nějakou průkazku. A nemohou :-/ ach jo. Potřebuju nějakou průkazku do hospody a tak. Náhodou se v ženském centru slavily narozeniny dvou žen, tak jsem dostala koláč. Jsem to ale klikař. Mňamí. A v pondělí jdu zase dobrovolničit. Je tu vzpomínkový den na rok 1989, kdy nějaký psychopat zastřelil dvě dívky, které studovaly technickou školu, protože jsou ženy a nemají, co studovat technickou školu... neuvěřitelný. Svět je někdy pěkně pomatenej!
Každého 30.11 Katie slaví narozeniny, tak se dělo i tentokrát. Má 24. Nelenila jsem a uuzlíčkovala jí k narozkám náramek. Měla ohromnou radost a já měla radost, že má radost :-D jen jsem pracovala do půlnoci, tak byli všichni pěkěn nametený, když jsem dorazila. Katie nadšeně běhala tam a sem resp. z jedné hodpody do druhé. Což je asi 50m. Kluci novozélanský bavili okolí. Jack furt něco vyprávěl a jeho kámoš lezl po vrbě před hospodou. Tobi se usmíval od ucha k uchu a furt se mě ptal, kde je Ian. Což jsem nevěděla, bo pracoval. Takže jsem očekávala, že spí. Protože v sobotu 1.12 se otevírá kopec a každej tam chce být první. Normálně magoři stojej frontu! Aby byli ti první, co to sjedou. No nevím... Lepší někam vyšlápnout, než první vyjet lanovkou. Spolubylu jsem podcenila. Nespal. Mašírovala jsem si to za Katie, když na mě někdo v povědomě zeleném kulichu křiknul: "Hej Teréééésa!" Vykuřoval na terase a pil pívo. Všichni po hromadě. Zapíchli jsme to asi ve čtyři ráno. Jo a prý jednou pochopím, proč je dobré jet první a on zítra vstane v sedm a jde na kopec...

Je sobota. Je 10h a Ian ještě doma v hlubokém komatu :-D Maličko se mu škodolibě směju... Odjíždí kolem poledne nahoru, když se vracím z běhání. Hlavně po včerejším vysvětlování, jak je dobrý být na kopci včas. Trochu prší, což je zklamání. Počasí ovládnout nemůžeme - jen v Číně mohou (jako při olympiádě). Volám Katie jestli žije a jestli půjdeme večer na hokej mrknout na Joa. Má mega kocovinu. Jo mít narozky není lehký. Ale prý v 10 večír bude cajk. Pavi - můj šéf - mi zrušil práci asi ve dvě. Neva aspoň zase postuduji gramatiku. Ha, neprostudovala jsem nic. Tobias si přišel vyzvednout lyže, dal si kafe až se z toho zdržel na 2,5 hodiny. Výtečný pokec - lepší nežli studium gramatiky. Večeře u Katie. Poznala jsem tam Mata. Procházka na hokej. Zkoukli jsme hokej a šli dom. Joův tým vyhrál na nájezdy, bylo to drama :-D
Neděle ve stejném duchu. Všichni lyžují :-/ jenom já furt nemám ten skipass! Už ho chciiiii. Ráno jsem zoufalá pochodovala kuchyní, že jako nevím, co snídat - až mi přistála snídaně před nosem. Hmm - mňamí. Mít kuchaře jako spolubydlu se mi fakt líbí. Zaběhala jsem si a pak jsem strávila asi 5 hodin na lezecké stěně - dala jsem 5.10a v převisu a další 2 nové cesty a jednu, co mi nešla a už jde!!! Sportem ke zdraví.

Ještě jedna důležitá věc se stala. Je prosinec a ne listopad. Všichni se oholili :-D zase jako lidi. Nejsem si jistá, kdo je kdo. Ty fousy fakt mění obličej :-) Ian taky shodil fous, a když se ho ptala:"Co to?" Tak suše odvětil: "Je prosinec!" Chacha! Jako by to bylo jasné a vysvětlovalo to všechno. Co se vůbec ptáš, ty hloupá. Nicméně většina chlapů vypadá ohodleně lépe, tak jsem ráda, že je prosinec.

Lyžovačka

Jak jsme včera slíbila, tak píšu počtení na úterek. V sobotu jsem byla na večeři u Mo doma. Bydlí 4km od Goldenu na kopečku. V 18 hodin si mě vyzvedl Andy na lezecké stěně a jeli jsme. Večeře byla výborná a bylo nás v baráku 12. Nastálo tam bydlí tři páry. Zbytek byla návštěva. První dojmy - pohoda. Lidi, co si užívají života a hodně chodí na lyže. Nějaká práce byla a bude. Mo má svou vlastní firmičku, facebookářům tu: www.facebook.com/pages/Mos-Mountain-Cuisine/177776712294642 (nefunguje mi vložit odkaz :-/) , když ji dáte lika bude hrozně happy :-) má z takových drobností radost. Domluvily jsme se, že budeme v kontaktu a že rozhodně něco podnikneme!!! A ten samý den večír jsme vymysleli s Ianem, že zajedeme na lyže zítra - tedy v neděli. Tobiase výlet zničil - totálně si zavařil stehna, že se nemohl ani hýbat. Dokonce ani na stěně nebyl. Nicméně mi půjčí výbavu!!! Hola, hola, lyže volaj. Nemůžu se dočkat! Už aby bylo zítra! Ale taky se trochu obávám, jak to půjde při sjezdu, je tam nějaký lesík a tak. No nemá cenu se nechat znervozňovat něčím, co tak jako tak přijde. Ona to budoucí Terezz vyřeší :-D

Neděle ráno. Nemohu se dočkat. Vstávám v devět, vařím snídani, připravuji si věci, koukám na seriál - mám moc času. Ian stále spí a Tobias ještě nepřijel s lyžema. Staví se tu před kostelem, který "začíná" v 10:30. Je 10:50. Tobias stále nikde. Ten kluk je s tím timingem fakt trošku marnej. Píšu mu smsku, no a do 30s nám ťuká na dveře. Nemám zlomit lyže - to je jasňačka, vázání jde povolit na moje boty. Děkuju mu ještě jednou za stůl a se slovy "tak koukej vybrat ten tanec, který chceš naučit" za ním zavírám dveře. Ian se jal štelova vázání uprosted vaření snídaně :-) tak mu říkám, ať se v klidu nají. Prý dobrej nápad :-) Horlivost mužů udělat to, čemu rozumí, je prostě rozkošná. Lyže jsem doštelovala. Ian dosnídal. Pakujeme padáme! Nahoru do resortu na parkoviště, což je cca 15km autem. Je až moc pěkně. Mohlo by se maličko zatáhnout. Moc slunka nemají backcountristi rádi! Takže já taky ne 8-) musím chytat zvyky, abych zapadla... no jak se znám, tak si to tu poladím po svém, ale tohle je logické, to je fakt.
Vykládáme. Přezouváme. Přeskáče mají premiéru! Doufám, že budou stejně dobré jako Dalbella, co jsem měla posledních 6 let. Ian mi ještě ukazuje jak s tuleními pásy. Tak kolem mne kmitá a vypadá u toho soustředěně. Vyrážíme! Málem jsem si rozbila držku ještě na parkovišti. Ty lyže jsou těžké, to není jako běžky. Ťapeme. Výlet by měl být cca 4 hodiny. Ale nevím, jestli to se mnou nebude na dýl. Jdeme sjezdovkou priamo vzhuru. Pomaličku se nám otevírá údolí podél řeky. Všechno jako na dlani. Je parádní viditelnost. Užívám si to. Pěkně funím. Posouvám patky výš a níž. Ale moc mi to nejde. Je to dycky operace na 3 minuty. Sem tam si shodím vázání až dolů, což neumím pak sama zase nahodit nahoru. Tak mi Ian pomáhá - ale tak konejšivě dodává, že nový vázání je dycky takhle, že si z toho nemám dělat hlavu. Protože já sykám, že jako demence. Šlapeme. První pauza. Jsem pochválena, že jdeme pretty fast :-P Zaplouváme do lesíka. Ty stromy tu nemají čapky, ale kulichy! Takové ty skřítkovské obrovské, co teď frčí. Je to nádhera. Golden jak na dlani. Cesta lesem krásná, poklidná, všude ticho. Úžasné ticho. Funím trochu víc. Asi mi vyskočí srdce z hrudníku. Už jsem pomalejší, rozhodně kondice a rozhodně mi přišlo, že to je i tou výškou. Ian dycky čeká. Ho dojdu, tak se na mě jen šibalsky usměje a pádí dál. Sem tam se na tom potácím. Hodila jsme pár tlamiček, jakože mi to podjelo nebo jsem si přišlápla špičky. Kluka to evidentně pobavilo. Typuju, že si vzpomněl jak se s tím taky kdysy mučil. On umí projít zatáčku (cca 80° úhel) jen tak - já se tam zapotím jak v sauně :-) Těsně pod vrcholem potkáváme týpka, co si tam dává cíčko. Tak to nepochopím! Ian se mi vzdaluje. Fotím. Fotky jsou do lososova jinak byly takové nijaké - jen bílo prostě, takhle to má větší štýlo! Jinak počasí a světlo se neustále měnilo. Tu přes náš přešel mrak a pak zase jasno. Pak zase víc tmavo...

Už jsme se blížili k vrcholu. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že můj problém se blíží. Jízda dolů. Což o to, nahoru se dycky dostanu. Ale dolu? Včera jsem se ptala Iana, co jako budeme dělat, kdybych to náhodou nemohla sjet. Tak mi suše odpověděl: "Máš lyže, takže to dycky sjedeš, jenom si to neužiješ!" :-D Tajně celou cestu nahoru jsem doufala jsem, že pojedeme nějak okolo a ne tím super hustým lesíkem, kterým jsme přišli... Došla jsme nahoru. Následoval Hi five od Iana. Na vrcholu jsme nebyli sami. Sdíleli jsme toto místo se dvěma chlapíky, kteří patřili k tomu prkýnkáři, co neustále pokuřoval tabáček. Chlapi prohodili několik dost slov o lyžování. Furt máchali rukama a ukazovali na všechny vrcholy okolo, kde to je dobrý a kde ne. A kam nikdy. Následovaly historky o tomahavkování (když upadnete, tak se kutálíte dolů ani nevítě jak - jako klubíčko). Ještě nějaký ten vtípek. Jsem v poklidu odlepila pásy, slupla nějaké müsli a čekala, až to přijde. Rozhodně jsem nefotila, byla mi pěkná kosa na ručičky, tak mi musíte věřit, že to bylo krááásné :-)
Ian: "Ready, Teresa?!" "No, jo, tak nějak. Horší část začíná." On: "Tak to ani omylem, ta lepší si chtěla říct." Jedem!!! První část hezká - jen špičky stromů hodně místa. Koukám na to shora. Dostávám pokyn, ať jedu, že mě kdyžtak posbírá. Vyrážím! Šinu si to po vrstevnici a sbírám odvahu stočit to směrem dolů, když slyším Iana jak haleká: "Musíš jet dolů z kopce!!!!" Tak se tlemím a vohnu to dolů. Je to super! Lehčí než jsem myslela. Ale stejnak se na tom klátím. Stromečky. Ajajaj. Ian to prohupkal. Je to vcelku prudky a na můj vkus moc stromů. Šoupu to bokem. Jsem zkušenej šoupák :-D Pak to pouštím. Uf. Následuje dotaz: "To jedeš poprvé prašan?" Já:"Jo, i stromy jsem rozhodně nejezdila." Jsem pochválena. Přituhuje. To nejsou stromečky. To je prostě normálka hustej les! Házím žabáka. Vyhodilo mě vázání. Do háje! Po prdel ve sněhu. Jak na ty lyže jako nalezu? Se tam lopotím. Nakonec nasedám na patky lyži. Balancuji jak na kladině a cvakám. Pokračujeme lesem. Nemám strach. Jen v tom teda zatočit rychle neumím. A on si dělá jen hopky hopky a je dole.

Takhle to dopadá, když fotograf ruší lyžaře.
Ian: "Já to skočím!"
Já: "Počkej chceš vyfotit?"
"Jo"
"Můžeš! Nééé, počkej ještě chvíli."
No a už se to s ním utrhlo, bo musel udělat pohyb zpět O:-) já nic já muzikant

Můj smrtelný pluh s přešlapováním taky funguje, i když u toho nevypadám takhle závoďácky a elegantně! Zvládnuto. Překonáváme potok. Kdyby mi někdo řekl, že tohle pojedu dolů, tak si zaklepu na čelíčko. Ale šlo to. Další kus cesty jedeme po cestě, kterou jsme přišli. Když jsem to šlapala hore tak by mě to nenapadlo ani ve snu. Jupí. Otevírá se před námi prostor. To už je parádička. Nemohu udržet rozvržení váhy do celých chodidel. Tak se tak klátím. Ale jedu. Stehna už pálí. Je to paráda. Chjo, další žabák. Vykoplo mě vázání. Tanhle byl luxusní placáček. Lyže cca metr a půl za mnou a já ve sněhu jak široká tak dlouhá s obličejem zabořeným ve sněhu :-D Pomáhá mi jeden chlapík, co jel kolem se psem v náručí. Zahazuje psa. Vyhrabává mi lyže. Usměje se. Bere psa a jede dál. Zbytek cesty jsme sjeli po cestě. Takže na pohodu. Hory měly nádherně medovou barvu od zapadajícího slunce. U auta spokojeně funím. BYLA TO PARÁDA!!! CHCI JÍT ZASE A NEJLÍP HEND. Nebo spíš, až nebudu zničená. Večer jsme ještě zašli zabouldrovat a úplně mrtví padáme do svých pokojů kolem 10 hodiny. Brou. Přeju si, aby každý další den byl jako tenhle.

Jak týden běžel...

V tomto týdnu nebylo až tolik o čem psát. A předpokládám, že to, co jsem měla ke snídani, či kdy jsem šla na záchod, vás zase tak moc nezajímá. A koho jo - tak ať si dojde k doktorovi pro papíry na hlavičku :-P Takže to nějak shrnu, abyste zase měli počtení pěkně do nového týdne a bude i pár fotek!
V pondělí jsem nemusela do práce a jinak jsem chodila v poslední době denně, za což jsem hrozně ráda. Budou prašule. Což se hodí, protože zrovna polemizuji nad tím, že si koupím pípák na backcountryskiing. Protože to je - awesome!!! Takže počítám a počítám, jak já to vypočítám, to se ukuje v příštím týdnu. Konkrétně po výplatě.
To jsem "maličko" odbočila. Vezmeme to pěkně popořádku. Pondělí jsem spokojeně proflákala. Ian byl na na backcountry s jedním párem. viděla jsme je jenom jednou na lezení. Protože odpoledne bylo hnusně, tak mě kluk ušatá hodil do práce. Zlatej! V úterý jsem neměla práci, tak jsme večer zašli na stěnu společně s Tobiasem. Ale oni už se tak nějak znají všichni - víceméně. Je to místo hospody. Prostě společenská místnost. Vylezla jsem nové těžké cesty 5.10b. Svítila jsem jako sluníčko. Povečeřeli jsme u Tobiase, ale jenom ve dvou. Ian ráno vstával brzy a jel do Calgary... Měli jsme hovězí naložené v octě. Doporučuji! Někde vygooglete, kdo neznáte, je to delikatesa. Zkoukli jsme super stupidní film, dostala jsem svůj pokoj s oooobr postelí, v takové si představuju, že spí Anglická královna. Zase jeden z těch povedených dnů za mnou.
Ve středu jsem se zastavila v Goldenském klubu žen a světe pozor, po 4 týdnech marnosti a taky trochu maňana stylu mám mobil!!!! Kdybyste chtěli zkusit spojení smskou 1 250 439 7487 - pamatuje se mi dobře - v letech 74 a 87 se narodili dva lidi, které mám ráda a jsou pro mě důležití. Moc pěkné číslo mi pan na lince dal. Děkuji vám pane! Při této události jsem se optala, jak to vypadá s tím dobrovolničením, že mám hodně času. Náhodou hnedle ve čtvrtek se konala akce alá Indická noc (můj interní název - oni to pojmenovali nějak magičtěji ani nevím jak).
V den D jsem poprvé za celou dobu musela vstávat na budík - a je to teda fuj! I když to bylo na půl osmou. Akce začínala v devět hodin. Nešlo se vykopat z postele. Jsem nějak šouplá, protože chodím spát ve tři ráno O:-) většinou někoho potkám kolem jedné na netu... tak krafeme, pak musím mamce poslat ranní pozdrav a tak. Dorazila jsem na místo činu in time. Ale ostatní tam in time nebyli. Jenom Brendy, kterou jsem už potkala na Heloween akci, ale chvíli mi trvalo než jsem ji poznala. Protože posledně měla zelené vlasy - převlékla se za mrkev :-) a tak to začalo. Lampičky, svítidla, obrazy, sárí, palmy, bambulky, svícny, sklo, ubrusy, lampiony, lampionky, ozdoby i ozdobičky... vše dát na správné místo. Více ve fotkách jak to začalo a jak to vypadalo ke konci. Musím "nás" Goldenský ženy pochválit. Bylo to krásný!!! Zprvu jsem si říkala, tak tady to nikdy nebude vypadat nějak super útulně, no uvidíme, co z toho vyleze. Pozvolna se začala tělocvična zaplňovat, pak bylo vše v pohybu - pes je důkazem :-) - no a pak? Pak to byla paráda!


Po našem zásahu

Pozanala jsme fain ženy. Každá druhá tu lyžuje a je hrozně hustá. Umí si opravit auto, umí jezdit na sněhu, přidělat si věci na střechu! Prostě moje krevní skupina. Každá první žena byla mamina od rodiny s pořádným zadkem, jak má mamina mít, aby se jí na klín vešly všechny děti a žádné nebylo smutné. Nejvíc jsem se asi bavila s Monikou (Mo) a s Němkou Ivanou. Ale tak na oko už znám aspoň dalších 15 lidí, což je prima. Už nejsem tu v městečku až takovej cizák. Zdravím lidi na ulici. How are you... blabla normálka prostě! :-D Je to příjemné. Začínám být více zdejší.
Akce, kterou jsme připravovali sedm hodin, jsem se bohužel nemohla zúčastni, protože jsem ten den pracovala. Ale nebyla jsme z toho nějak horzně smutná. Za práci jsem ráda. Sice jsem měla zase nějaké botičky... ale jinak se to už lepší, chodí maličko více lidí a tak mi to zapisování a vítání hostů jde lépe a lépe. Už mám svoje vtípky a otázky, na které se jich ptám a tak. Usměvavá recepční s vlezlými milými dotazy. Není to krása?! Odpovím si sama: "Je!"
Ve čtvrtek jsme zase zašli - tak nějak už tradičně na pivko do Tapu a na hudbu. Poznala jsem Katie, respektive už jsem si byly představeny minulý týden, ale tenthle jsme se spolu bavily. Budeme spolu chodit běhat. Sporťanda a máme víceméně vystudováno to samé. Jen ona v Austrálii. Tobiasovi jsem slíbila, že ho naučím tančit. To jsou závazky tohle :-P Pak jsem poznala další lidi od Iana - Taylora, Jameeho (Japonec - myslím). Už se to tu plní!
V pátek ráno se mi nevstávalo lehce, ale bylo potřeba uklidit, co jsme včera postavili! S hodinovým skluzem jsem dorazila na místo činu, kde bylo kafe a mufiny. Do dvanácti jsme to vše zpakovali. Víc jsem se dala do řeči s Mo, která je průvodce, či by ráda byla, na skitouring - dělá to hodně. Takže mám bandičku, se kterou mohu kdykoli vyrazit. Zvládla jsme se vyfotit s hromadou nafukovacích balónů, což jsem si přála od mala a nidky jsem tolik balónů nedržela, tak konečně jsem dostala šanci :-)

Ještě jsem vyfasovala zbytky - zeleninu, kreksy asi 4 bedny, sušenky asi 5 beden, kolu a 2 piva. Ian říkal, že bych pro náš byt měla chodit dobrovolničit častěji. Držka! Úlovek akce - přitáhla jsem domů velikou krabici, takže máme další stůl - tentokrát v kuchyni. Ale to už byla práce! Musela jsem udělat dvě vrstvy na vršek, aby se to neprohýbalo a potom jsme to tejpla tou jejich kouzelnou páskou, kterou spravujou naprosto včechno - kalsika Tesa. Ian byl nadšen, tak hned koupil v trifstoru ubrus. Byl namotivován se tam jít podívat, protože jsem si ve st přinesla oteplováky značky Nike za 3 dolary - ještě k tomu kabelku, mikinu, dvě trička. Spokojenost. Ian taky pořídil několik věci. Je vždycky nadšnej jak malej, to se mi líbí, bo jsem na tom podobně. Protože je na mě Ian moc hodnej, tak jsem mu slíbila knedlíky a noky. Dneska jsme vařili noky. Konkrétně já noky a on dělal omáčku. Ty umí moc dobře. Pěkně jsme spolu v kuchyni kmitali a odměnou nám byl výbornej oběd. Chrochtal si. Tak mu je asi ještě uvařím někdy, protože si to zaslouží. Furt pro mě něco hezkého dělá. Debatovali jsme při obědě o poště, protože jsem ostuda a nezvládla jsme dojít na poštu už 2 týdny a poslat dopis. Tak se mi smál a ptal se: "O čem píšeš?" Tak bezelstně mumlám: "No tak, o Kanadě, o Goldenu, o práci, ale taky vlastně dost o tobě bo jsi prozatím ta nejzajímavější živá věc v mém okolí. Stějně tak i na mým blogu, se o tobě ví, žes chytil rybu, že vaříš atd. ..." Se uchychtnul se slovy: "To beru jako jistý druh lichotky"... Miluju naše konverzace :-D
Pátek večer práce. Sobota studium angličtiny. Lezení, ale moc to nešlo. Kluci byli na lyžích v sobotu. A ještě jsme dostali s Ianem dárek. Tobias nám dal dvě hodiny svého života a vyrobil nám stůl. Je úžasnej - stůl i Tobias. Kluk je truhlář... Ale fakt překvápko jako hrom!!! A co bylo v neděli? V neděli se konal Terezzčin první backcountry trip a vlastně první lyže vůbec a první pořádnej prašan v mým životě a první jízda s plácačkama....!!! Hodím vám to do dalšího příspěvku, ať tenhle není až strašidelně dlouhý. Taky to možná napíšu až zítra :-) abyste měli, co číst i v úterý :-P Brou. Mám tady půlnoc. Btw. pro rýpaly: Ten čas co se tu píše na dalším řádku pěkně kecá - o hodinu.