Balíme, mizíme

Konec dubna. Definitivně ukončená sezóna. Lyže zazimované. Sníh taje. Lidi mizí a Golden se maličko mění v město duchů. Balíme cajky a mizíme směr Tofino na Vancouver Island. Máme lehké problémy s majitelem. Neodpovídá nám na smsky. Nevzal si své peníze. Protože je to podivín, co nikdy není k zastižení, permanentně někoho posílá za sebe, aby s námi komunikoval, i když má naše emaily i telefonní čísla. Platíme mu jen půlku nájmu se zprávou, že druhá půlka je naše záloha. Byt jsme nezničili. Chováme se slušně. Chlapík nakonec zase posílá posla, jestli se stěhujeme pryč 15, že má jen půl nájmu. Píšu mu email, že Ian mu volal, já psala smsky a že druhá půlka nájmu je záloha. Odepisuje mi, že vše je ok, ale že mu musíme doplatit a že mu dlužíme peníze za vodu či co. Najednou. Smlouva jasně říká - poplatky v základní ceně. Rozhodli jsme se ho ignorovat, byt jsme perfektně uklidili a vypadli. Nevydržela jsem a napsala mu vzkaz ke klíči do obálky. Že vím, že toto není standartní postup, ale že on se nedá zastihnout. Takže pardon, že potřebujeme naše peníze. Už se nikdy neozval. Asi nás chtěl jen zkusit pumpnout. Některý lidi jsou fak kokosáci. Nicméně on od nás dostal všechny peníze a parádně uklizený bejvák. Není si na co ztěžovat. Děkuji za prima bydlení a prosím nikdy více ujetý vlastníky nemovitostí.
Proběhlo pár grilovaček, rozluček a prima večerů bez důvodů. Měli jsme hromadu jídla z Winstonu. Nakrmili jsme cca 25 lidí plus jsme díky tomu nemuseli tak 3 týdny na nákup. Makat v restauraci má své výhody!
Lyže jsou chrupat - dobrou noc!

Muži v akci :-D

Cedar Lake - je v půli kopce cestou na lyžovačku

No a konečně jsem viděla pořádnýho "traka"
Je čas jít. Tak pa Golden, když to vyjde budu zde příští zimu zas. Víza jsem vyplnila a zasala včas. Stálo mě to nervy. Nenávidím papíry. Hodně lidí mi s tím pomohlo a těm jsem vděčná. Odevzdání bylo za pět minut dvanáct. Letos se všichni zbláznili a šance víza opravdu obdržet je spíše nula. Tak jsem na to zvědavá, jak to dopadne. Za osm týdnů a mlačiko více budu vědět. Ale před pár dny jsem se vzbudila s zvláštním pocitem, že víza mám. Jsem zvědavá, co pro mě nebesa zase chystají tentokrát.

Wait a bit Creek

Ian má jedno prima místo, kam chodit na ryby a je to tam nejvíc nejlepčí. Mám to tam hrozně ráda. Jen mrkněte na fotky. Divočina. Viděli jsme jelena přeplavávat řeku, dravce, který se střemhlav spustil z nebe do řeky, zanořil se a vylovil rybu. Můžeme se tu kochat horama i pohledem na řeku s lesy. No a krom toho tu ryby koušou. Chytila jsem svou první rybu. Obrovský macek, který přetrhl vlasec. Vlasec byl do 3kg. Ryba byla obrovská. Jsem byla smutná, že mi utekla hlavně proto, že chuděra má v hubě furt tu obrovskou třpytku. S tím nebude lehký život. Ale možná se z té ryby stane módní hvězda ve světě pod vodou. A všechny budou chtít mít taky tak pěkný pearcing jako tahle. Krom toho to byla Ianova šťastná třpytka, na kterou chytil všechny ryby. Doma vyrobená ze lžíce. Ryby v tomhle kraji mají takovéhle třpytky nejraději. Po téhle zkušenosti Ian vyrobil dalších 5 třpytek do zásoby. Proč tolik? Daň za to, že tu jsou ryby, je kamenité dno. Skóre ztrát je tak 2-4 třpytky denně.
Do Wait a bit Creek jsme se vrátili několikrát. Je tu klid a pohoda. Chytila jsem tu svou první „velikou“ rybu. Popravdě omylem. Nahodila jsem novou třpytku, co Ian vyrobil den před tím. A říkám si. „Co je tohle za třpytku, nejdřív se sekla a teď se nedá ani navíjet. Pokračuji v činnosti a přemýšlím, že tahle třpytka je fakt nějak těžká. Koukám do vody a na konci je rybka. Taková maličká oproti té s pearcingem. Až teprve teď mi došlo jakého macka jsem měla na háčku a je mi líto, že jsem ho neulovila, že se nezbeda utrhnul. Rybu Ian klepnul. Vykuchal. Oou. Je plná jiker. Ian je zpruzen. Vyhazuje jikry. Přihazuju je zpět s ideou, že když už jsme tu nebožačku kuchli, že bychom je měli zpracovat. Úkol dne – domácí kaviár. Trošku googlíme a už to víme. Kaviár vyroben. Bylo to mňam. Hlavně čerstvé a výživné. Mě nejvíc chutná s trochou majolky na listu salátu. Vyrábění kaviáru byla spíše kultura k večeři, která se konala u Pat a Jill. Dorazil James a Mike. Thaiská kuchyně mě čím dál více začíná zajímat společně se sushi. Budu se na to muset zaměřit více.

Den u řeky Columbie

Na ryby chodíme vcelku pravidelně, minimálně 3x v týdnu. Někdy jen na hodinku před tím, než se setmí. Někdy na celý den s více lidma. Což je přesně tento případ. Vyrazili jsem v bandě Taylor, Shona se psem Georgem, který je ale ona, plus my. Počásko zase krásné, proto se přeci chodí ven. Nebudu psát o dnech, kdy jsem seděla doma bo bylo pošmourno a koukala na Hobita či hezky a já se nemohla hýbat, protože mě boleli záda a Ian šel lyžovat sám. To nikoho nezajímá, ale nebojte se i takové dny tu jsou. Není jenom růžově. Ale zpět k dni u řeky Columbia do krásna. Konečně jsem vyděla Taylora v akci s jeho novým prutem. Zdá se mi to vcelku komplikované a je to hodně práce. Mám furt co dělat s normálním nahazováním. Sem tam cyhtám souseda po levici. Umím nahodit i 30m daleko, takže se držím od lidí dál. Ale už to lítá. Z čehož mám radost. Dneska jsme rybařili se psem. Chudák George nikdy neviděla pruty, tak je z toho zmatená. Ale zvykla si rychle. Dneska mě ryby zase tolik neberou. Rozdělávám se Shonou oheň, hrajeme si se psem a krafeme. Kluci někde rybaří spolu s Georgem. Den příjemně plyne. Není co bych vypíchla. Oheň, mraky, pes, druhej pes, lidi, holčička v dračím kostýmu s maminkou, další pes, více lidí, oheň, stavíme cosi z kamenů a kůry, hrajeme si s Georgem a francouzskou „Wajli“ (malý černý štěně). V goldenu jsou totiž dva psi jmém „Wajli“. Jednoho má francouzky mluvící páníček a druhého má anglicky mluvící páníček. Vlastně nevím jeslti to je pes či psina. Těžko říct. Opalovačka. Fučí. Žonglujeme s kamenama. Kluci dorybařili. Krafeme. Jdu rybařit. Jsem zpět. Smích. Štěkot … a tak to šlo asi 4-5 hodin. Čas sbalit a jít domů. Máme hlad.

Rozhodli jsme se uvařit Squids (nevím, co to je česky – chobotničky asi), které jsme koupili v TT marketu. Vaříme u Shony, která má k dispozici gril a zahrádku. Googlíme jak ty potvory čistit a vařit. Vše jsme našli. Normálně mají kost, co vypadá jak z plastu. Hustý. Uvařeno. Je to trošku žvejkavý. Zábava pokračuje s trochou vodky a džusem. Čas jít spát. Takových dnů by mohlo být více!

Hikování Jordim

Záda ignoruju, tak napůl. Byla jsem u ortopeda, který mě odkřupal a říkal, že když to půjde mám zase dělat všechno. Počasí je každým dnem přívětivější. Už chodíme jenom v tričkách či mikině, když je slunný den, ale i přes to si můžeme jít ještě zalyžovat. Jupí. Plánovala jsme celou zimu něco podniknout s Jordim (týpek z Bellstar – španělský pár… nevím teď nakolik jsem o nich psala). No a nakonec se to povedlo. Byl to náš poslední výlet sezóny. Vyšláply jsme celý rezort až na špičku Whitewall (tu jsme maličko obešli) a směr Ozone. Přikládám mapku, převýšení je cca 1300m.

Bylo čerstvě naprášeno. Nikde ani stopa. Byla jsme vcelku vyřízená čtyři hodiny šlapání nahoru po třech týdnech ležení a snahy uzdravit záda. Tohle bylo vcelku velké sousto. Cestou nahoru to bylo fain, ale v půlce začalo hrozně fučet. Tak mi byla střídavě hodně zima a občas maličko míň. Nenávidím můj oběhový systém. Hloupé ruce musejí být bílé do jedné minuty nic nedělání. Zpocené a bíle prstíky. Závidím chlapům jejich oběhový systém a výhřevnost. Ale zpět. Na vrcholu - nádhera, nádhera, nádhera… Vrhli jsme se do nové cesty jménem Toilet bowl. Byla vpodstatě užší, než co jsem lyžovala doteď, ale v klidu. Na začátek se muselo skočit přes nafoukanou hranu, což je největší nebezpečí – nafoukaný polštář. Byl stabilní – otestovali jsme to. První jel Ian – hosknul a jel. Jen se s ním sklouznul nafoukaný sníh a zmizel mezi skalamy. Čekali jsme. Pak jsem jela já. Jen než jsem odrazila, tak jsem prosila Jordiho, aby mi dal velkou pauzu – že pojedu pomalu. Skok. Dobrý – vypadalo to vyšší zezhora. Jedu. Sníh kolem. Přistihnu se, že ani nedýchám. Nohy pálí už po padesáti metrech. Šup mezi skály a jedemé. Juchám v duchu. Řvu blahem a vyčerpáním. Sníh se kolem mě maličko sype, ale už jsem si zvykla, takže si z toho hlavu nedělám. Nemůžu. Musím na chvíli zastavit. No to ležení v posteli nebylo nejlepčí, říkám si v duchu. Jedu. Ježíííš. Musím zastavit zas. Ian na mě haleká, že stojím blbě. Pak jsem dole. Diskuze, že Jordi pojede … ale říkám mu, že jsem se o tom s Jordim bavila, tak je vše v cajku. Pak se kocháme jak si to užívá Jordi na prkně. Jsme spokojení všichni tři.
Pro přesnou představu jsem vytvořila obrázek s cestama na Ozone, které jsem letos jela. Tak na to můžete mrknout.

Dáváme oběd o kus dál. Všichni tři máme na tváři, ten přiblblej úsměv spokojenosti. Marně přemýšlím, kde nabrat sílu, abychom mohli jet ještě jeden sešup Brazilien. Sílu jsem nenabrala. Tak jsme šli jen na Rudys, kde jsme tentokrát ve větším svahu než minule vyhrabali sněhový výkop a provedli veškeré testování. Debatujeme o lavinách. Jordi ví hodně – je původně průvodce v Pyrinejích. Zkoušíme správnou techniku hrabání ve třech lidech i s výměnou. Všichni zaujatí činností, tématem diskuze a též počasím. No pomaličku je třeba vyrazit dolů. Moc neřídím lyže – spíš ony řídí mě. Kluci si to mrskají pro mě známým lesíkem, ale já nemohu, tak to směřuju na sjezdovku. Čekám na našem potkávacím místě. Oni nikde. Já pískám. Volám. To je divný. Asi budu muset nahoru. Čekám cca 10 min. Sjezd byl tak 5. Ach jo, že já to budu muset zase vyšlápnout. Pak se přiřítí. Hledali mě, tak hikovali kousek zpět a našli stopu ven z lesa, tak zase jeli. No jo nestačila jsem jim. Trošku napínavý závěr. Tak tímto se s tebou loučím Kicking Horse. Byla to nejpovedenější sezóna v mém životě!!!

Rybaření s Pat a Jill

Dny jsou delší a prosluněné. Ale stále jsme v horách, takže ze slunka je déšť klidně do patnácti minut. Začíná rybářská sezóna. Ian nadšen. Vcelku se těším, třeba něco chytím. Dostala jsem od Taylora prut. Tak mám svůj. Možná mu prut musím vrátit, ale vlastně se moc nestará, protože si koupil v Calgary novou výbavu asi za 500 dolarů. Vášnivý rybář. Začal s flying fishing – to je takový to – jak chlapík celý oblečený v gumákách až po prsa hrozně dlouho mává prutem nad hlavou a pak to nahodí. Třpytky či spíš návnady jsou chlupatý a zbarvený jako hmyz. Barvy se různí jak sezńa plyne a hmyzáci se líhnou. Zpět k našemu rybaření. Vyrazili jsme s Patrikem a Jill na řeku Columbia – autem jsme byli na místě asi do 15 minut. Pět minut chůze potokem a jsme u řeky. Chvíli krafeme o třpytkách a pak se každý vydá po své ose. Držíme se vcelku u sebe cca do 100m jen Ian zmizel kamsi. Jill ztratila třpytku, tak sedí jen na břehu. Nahazují. Lup. Divný zvuk. No a moje třpytka letí směr řeka, ale přethnul se vlasec, tak si ji zpátky už nepřitáhnu. Co to bylo. Hmm, bylo by dobré otevřík navyják když nahazuju. Chybama se člověk učí. Do minuty sedím vedle Jill. Obě bez třpytky, tak se jen chechtáme. Pat přišel po chvilkce k nám. Vidíme Iana, jak se šine zdálky a co kluk nenese? Rybu. Večeře! Jedeme kuchtit k Pat a Jill domů. Rozhodujeme se mezi troubou a opékáním ryby na ohni. Trouba je nuda. Chceme zkusit oheň. Vše postaveno, ryba napíchnuta – ach jo s tebou počasí. Kroupy. Tak dopékáme rybu v troubě. Čerstvá ryba je delikatesa. Zhltli jsme ji ještě tak z třetiny syrovou a nikomu to nevadilo. Brambory opečené v alobalu v ohni se povedli na jedničku, protože těm kroupy nevadili. Mám ráda, když se nemusí pracovat a je pohoda.

Sezóna končí

Jarní lyžování znamená dělat trošku hovadiny, protože sníh stejnak stojí za prdlačku. Spodek rezortu už byl ošoupaný jak staré sako na loktech. Horší každým dnem. Bylo to jak videohra nespadni do bahna. Držela jsme se vcelku obstojně. Jen sem tam se objevila nová past tam, kde jsme ji nečekala. Z těchto důvodů se začalo snowboardit a bladit. Stojí-li lyžování za prd, proč si ničit lyže?!! Blady byli neskutečná legrace. Ian na tom skákal všechno – nějaké skalky, 360sátky a tak – se dívím, že se nerozbil.

Jaro na hory přineslo kostými plné barev a parádní modely z 80. let. Kopec byl barevný. Lidi se zubili jak blázni. Dost se pilo a veselilo. Proběhl slush cup. Což znamená, že musíte v co nejšílenějším modelu přejet vodu – můžete skočit, jet či cokoli. Fantazii se meze nekladou. Začaly děti v tygřích, vílích, superhrdinovských kostýmech a následovali dospěláci ve všem možném. Voda byla ledová. Asi bych do toho nešla. Byla mi zima jen jsem to viděla. Pro představu jsem vytvořila koláž těch nej modelů.
Lidi už se shlukují. Začínáme za chvíli.

Promoklý James - někdo ho hodil do louže či co?

Šmoula byl můj favorit

Práce končí též. Poslední týden je spíše takový veget. Moc zákazníků není, ale stále jsme v provozu. Je potřeba oslavit pracovní sezónu a naši vedoucí to věděli. Mé dvě pracoviště Winston a Corks slavili dva dny po sobě – Ut, St.
Těžká dřína v pracovní den

Bylo to náročné. V Corks nám Harry uvařil tu nej večeři. Pak se pilo a hrál pivní fotbal, který jsem neznala. Spojíte dva stoly – ideál tak 3-4m ze strany na stranu. Rozlijete jedno pivo do 6 kelímků, připravíte cca 4 – 6 ping pong balónků. Cílem je opít protihráče. Snažíte se trefit jedno z jeho piv (jsou vyrovnané před ním do trojúhelníku). Trefíte – musí vypít. Ten kdo dříve trefí všechny kelímky soupeře vyhrál. Ten co prohrál musí dopít piva vítěze. Během hry smíte jednou požádat soupeře, aby přeorganizoval kelímky. Doporučuji! Dá se v tom udělat turnaj. ☺

Další zvyk který tu maj je Iced. Musíte schovat hubolep alkohol tak, aby ho vámi vyvolený omylem našel. Vyvolený to pak musí vyexovat. Matt z Corks schoval lahev za ponožku (bylo to hodně povedené) a ukazoval Jamesovi, kde ho tlačí boty na snowboard či co. James musel pít. Už jsem tu hru pochopila a vcelku se mi zalíbila. Ale nidky jsme nic exovat nemusela a nikdy jsem nikoho nenachytala. Jen tichý čumil je má role. Pracovní večírky jsou hezké. Až je člověku líto, že končí sezóna. Poslední velké úklidy. Poslední šichta sezóny, když přišel jen jeden zákazník. Takže jsme se s ním jen trošku picli a šli domů. V týdnu po uzavření následovali dva dny velkého úklidu a je to. Pa pa Winston a Corks.

Poslední jízda s Mikem, Emmou, Jamesem, Chadem (šéfik z Corks) a Alex ve žlutém kostýmu Buldoka

Hrozně jsme plánovali, jak jaro po ukončení sozóny budeme chodit po kopcíc. Bohužel naše plány se né zcela naplnily, protože jsem tele a rozbila jsem si ukázkově držku na bladech (5.dubna). Nevěděla jsem, že se mohu patama kopnout do zátylku - ale šlic na krku byl vcelku zřetelný - umím se prohnout hodně. Z těchto důvodů se žádné veliké hikování se nekonalo. Měla jsem zablokované záda a byla jsem ráda, že jsem se nezbourala víc. Bolest zad v den úrazu ani tak hrozná nebyla. Vystupňovalo se to v noci, kdy jsem nespala a chodila po bytě jak tygr v kleci. Ráno jsem se rozhodla, že jdu do nemocnice - byla neděle. V nemocnici jsem zjistila, že jen vidět dokrotra bez jakýchkoli započtených zákroků (chtěla jsem hlavně rentgen, abych si byla jistá, že jsem si nenaštípla ploténku) cena činila 850 dolarů. Takže s rentgenem cca 1000. Rozhodla jsem se, že to tak nebolí a že uvidím. Mé úspory celkem byli asi 1700 dorů pro možné období 4 měsíců bez práce… Bolest zad byla zajímavá – mohla jsem chodit a lyžovat, ale nešlo sedět a ležet. Pak jsem pár dní odpočívala, po tom co zavřel kopec 8. dubna a tím se to zabilo. Pak už to jenom 4 týdny bolelo… Plány se přeměnili na spánek, četbu a rybaření. Nicméně na blady jsem nezanevřela a stále si myslím, že to je prča. Jen si budu pamatovat, že pod trasou Truth je takový hup, do kterého nechci vjet takhle rychle.
Tu je video, kdo se chce mrknout jak jsem se parádně proletěla. (Z nějakého důvodu nefunguje přímý odkaz....)
www.youtube.com/watch?v=MPthp-y9PsI&feature=youtu.be