Rudys bowl sama

Pátek, bláznů svátek. Zalyžovali jsme s bandou. Ale všichni museli do práce brzy. Plánováno bylo vyrazit mimo rezort, takže jsem měla všechny cajky pípák, lopatu, prut a sváču. Nikam se nevyrazilo, protože nějka nebyl morál, bylo krásné počasí a rezort se nám lyžoval dobře. Plus všichni museli do práce. Když začali kolem třetí hodiny všichni mizet rozhodla jsem se jít se projít sama, protože moje práce začínala až v šest. Kam? No jak jinak než na Rudys bowl. Bezpečné, známé, blízké a krásné. Sbalila jsem cajky, dostala pusu na čelo se slovy opatrně a vyrazila. Stopa v pohodě, výhledy parádní. Tempo jízdy slimáka či želvy, ale to nikoho neznervózňovalo. Fotila jsem, chytala bronz a užívala jsem si. Na vrcholu Rudy jsem se nabalila, posadila se do tureckého sedu na lyže, zavřela oči a užívala to ticho. Jen vítr svištěl a slunko pálilo. Bože, jak mě se nechtělo dolů do práce. Seděla jsem tam vcelku dlouho dumala nad vším a ničím. Nemůžu se na hory vynadívat, je to prostě to nejnádhernější. Nakonec čas byl proti mě. Sbalila jsme tulení pásy, sundala pár vrstev a s jupííí jekotem jsem si to šinula parádním prašanem dolů. Následoval již známý lesík. Hop sem, hop tam, skočka, zatáčka a jsme na sjezdovce. Švunk a jsem před prací s úsměvem idiota, protože hlava je jak tabula rasa. Jep nádobí, pizza a saláty volají.