Bylo čerstvě naprášeno. Nikde ani stopa. Byla jsme vcelku vyřízená čtyři hodiny šlapání nahoru po třech týdnech ležení a snahy uzdravit záda. Tohle bylo vcelku velké sousto. Cestou nahoru to bylo fain, ale v půlce začalo hrozně fučet. Tak mi byla střídavě hodně zima a občas maličko míň. Nenávidím můj oběhový systém. Hloupé ruce musejí být bílé do jedné minuty nic nedělání. Zpocené a bíle prstíky. Závidím chlapům jejich oběhový systém a výhřevnost. Ale zpět. Na vrcholu - nádhera, nádhera, nádhera… Vrhli jsme se do nové cesty jménem Toilet bowl. Byla vpodstatě užší, než co jsem lyžovala doteď, ale v klidu. Na začátek se muselo skočit přes nafoukanou hranu, což je největší nebezpečí – nafoukaný polštář. Byl stabilní – otestovali jsme to. První jel Ian – hosknul a jel. Jen se s ním sklouznul nafoukaný sníh a zmizel mezi skalamy. Čekali jsme. Pak jsem jela já. Jen než jsem odrazila, tak jsem prosila Jordiho, aby mi dal velkou pauzu – že pojedu pomalu. Skok. Dobrý – vypadalo to vyšší zezhora. Jedu. Sníh kolem. Přistihnu se, že ani nedýchám. Nohy pálí už po padesáti metrech. Šup mezi skály a jedemé. Juchám v duchu. Řvu blahem a vyčerpáním. Sníh se kolem mě maličko sype, ale už jsem si zvykla, takže si z toho hlavu nedělám. Nemůžu. Musím na chvíli zastavit. No to ležení v posteli nebylo nejlepčí, říkám si v duchu. Jedu. Ježíííš. Musím zastavit zas. Ian na mě haleká, že stojím blbě. Pak jsem dole. Diskuze, že Jordi pojede … ale říkám mu, že jsem se o tom s Jordim bavila, tak je vše v cajku. Pak se kocháme jak si to užívá Jordi na prkně. Jsme spokojení všichni tři.
Pro přesnou představu jsem vytvořila obrázek s cestama na Ozone, které jsem letos jela. Tak na to můžete mrknout.
Dáváme oběd o kus dál. Všichni tři máme na tváři, ten přiblblej úsměv spokojenosti. Marně přemýšlím, kde nabrat sílu, abychom mohli jet ještě jeden sešup Brazilien. Sílu jsem nenabrala. Tak jsme šli jen na Rudys, kde jsme tentokrát ve větším svahu než minule vyhrabali sněhový výkop a provedli veškeré testování. Debatujeme o lavinách. Jordi ví hodně – je původně průvodce v Pyrinejích. Zkoušíme správnou techniku hrabání ve třech lidech i s výměnou. Všichni zaujatí činností, tématem diskuze a též počasím. No pomaličku je třeba vyrazit dolů. Moc neřídím lyže – spíš ony řídí mě. Kluci si to mrskají pro mě známým lesíkem, ale já nemohu, tak to směřuju na sjezdovku. Čekám na našem potkávacím místě. Oni nikde. Já pískám. Volám. To je divný. Asi budu muset nahoru. Čekám cca 10 min. Sjezd byl tak 5. Ach jo, že já to budu muset zase vyšlápnout. Pak se přiřítí. Hledali mě, tak hikovali kousek zpět a našli stopu ven z lesa, tak zase jeli. No jo nestačila jsem jim. Trošku napínavý závěr. Tak tímto se s tebou loučím Kicking Horse. Byla to nejpovedenější sezóna v mém životě!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat