To už rezort měl zavřeno, tak jsme se vydali v pětičlenné bandičce za dobrodružstvím. Složení jak na Molar plus Mike (barman a manager z Winstonu, v jeho rodině jsem strávila Vánoce). Roggers Pass byl víceméně zavřený v poslední době. Protože počasí stálo za starou bačkoru. Sníh, déšť, vedro, mráz… tak akorát paráda na laviny plus všechno přemrzlé a vzásadě žádný prašan. Ale to nevadí, protože stejnak více chodím po horách pro výhledy nežli pro nejlepší lyžování. Ale prašan je prašan o tom žádná! Největší „bomby“ se tu dají jezdit v rezortu a jeho okolí. Backcountry je trošku jiná kapitola. Pochybíš – tadadamtam. Člověk musí více přemýšlet a koukat. Nevyčerpat se výšlapem, aby ještě měl sílu na to bezpečně jet dolů. Zní to jako klišé, ale není. Je to tak.
Měli jsme nádherný den. Sluníčko pálilo jak o život. Maličko jsme se ztratily při výstupu po ledových boulích – ale výhled na okolí to vynahradil. Zničení těžkým ťapáním po zledovatělých muldách jsme to po 3h šlapání nahoru otočili a jeli dolů. Byl čas! Výlet byl nádherný na výhledy a přírodu. Lyžování stálo maličko za prd, protože všude byly plotny a sem tam naváto půl metru sněhu. Což je spíš o držku. To naváto nebylo totiž vůbec vidět. Mike hodil ukázkovou tlamu. Pošteloval GoPro a po 5 metrech se chytil do pasti navátého sněhu a válel se tam jako tuleň. Já jsem hodila ukázkového břichotygříka o padesát metrů později. Padla jsem tak, že jsem byla zkroucená v neskutečně nepříjemné poloze, ze které se nešlo otočit. V bezmoci jsem se jen řechtala a mrskala jak ryba na suchu. Trvalo mi celou věčnost, než lyže mířili tam, kam mají a byly pod mým tělem a ne nad ním. Nejlepčí cesta byla kolem potoka. Jako v pohádce. Čekala jsme, kde bude sedět 12 měcíčku, které bych mohla požádat o jahody.
Žádné komentáře:
Okomentovat