Střípky tak z různa

Za poslední dobu jsem se hodně začala bavit s Emmou, je to holčina s Anglie a je hrozně hustá. Cestuje jak blázen, mluví plynule španělsky a čínsky. Je s ní jen zábava. Sem tam jí navštívím po práci, sem tam pokecáme a vždycky, když mohu tak se za ní stavím v práci - Eagle Eyes. Nesnáší svou práci, přý je to hrozná nuda. Tak jsem ji potají vyfotila a pak jí poslala obrázek se slovy, že by se měla v práci více usmívat :-) říkala, že jsem špeh a že vůbec neví, že jsem ji fotila. A měla recht - jsem špeh. Tu je důkaz:

Jeden den jsem neodolala a dala si zdejší profláklý nápoj Ceaser (nebo tak nějak) - je to rajčatovo limetkový džus, vodka, řapíkatý celer, led a nějaké koření. Mě to chutnalo velice. Hlavně jsem měla nějaký rozhašený žaludek a tohle fungovalo jako balzám.

Naši Kiwíci. Kluci ušatí mají vcelku pech. Jaick je maličko mimo, o tom moc nevím. Monty začal vařit ve Winstonu s Ianem, tak toho vcelku vídám. Ale furt si nemohu zvyknout na to jeho mumlání. Hrozně často mu furt nerozumím. Nicméne je to lepčí. Kluci mají auto - říkají mu Tobi. Tobi je pěkně zlobí. Jedem si takhle domů z kopce - Ian z práce a já jsem se zdržela u Emmy. Tu najednou auto zapíchlé ve sněhu v protisměru. No a on to Monty. Sníh není vždycky jenom zábava. Marně jsme se snažili auto vyhrabat. Pak ho vytáhnout druhým autem - jen nikdy nevydrželi háky na lanech. Prostě marnost nad marnost.

Nejlepčí obrázek je stejnak zoufalý Monty snažící se vykopat auto snowboardem, protože v autě nic lepčího neměl. No nakonec jsme volali odtahovku, protože v jednu v noci nešlo sehnat nikoho s velkým autem. Doufali či hlavně Monty doufal, že cena za odtah bude do 100 dolarů. Než přijeli trvalo to celou věčnost - seděli jsme pěkně nasáčkovaní všichni tři v autě, kde bylo teplo. Kluci vařili hubou, až se mi z toho sbíhali sliny. Tak panečku! - cena byla cca 190 dolarů - potěž votěž. Trvalo to asi 2 minuty. Chudák Monty protočil panenky, protože v tuhle cvhíli živí sebe i spolubydlu, který nemůže najít práci. Odtah prozatím cvakal Ian, bo byl jedinej, kdo měl tak vysoký obnost v hotovosti v peněžence - zrovna dostal dýžka za prosinec.
Jedem s Ianem na večírek na kopec a koho nepotkáme? Zase Tobi zapíchlej ve sněhovým mantinelu. Jen suše prohodíme, že už nechceme Montyho zachraňovat. Tak tentokrát to byl Jaick. Auto nebylo tak hluboko jako minule, ale kolečko se mu netočilo. Udělali jsme, co jsme mohli, ale nepomohli. Tak jsem jeli dál. Jaick říkal, že to nějak vyřeší. Nakonec přijel do Winstonu a říkal, že ho někdo vytáhl lanem a že kolečko se točí. Tak to měl kliku. Už jsme měli teorii jak Monty načal osu a tentokrát se to dokřuplo.
No a Kiwíci do třetice všeho dobrého. Monty odjel z Winstonu. No a za hodinku zpátky, že zase uvíz :-D jsou marní. Nevím, kde je chyba - asi mají dementní gumy. Ale rozhodně za poslední dva týdny uvíznout 3x ve sněhu je slušnej výkon. Klucí jsou vcelku frikulíni. A to nemluvím o tom, že to auto bouchnul Monty o most... není to tu lehký na sněhu a ledu! Tobi má rozhodně punkový obleček, je vidět, že ho svět nešetří.


Koupila jsme si nové lyže!!! Juhů - pořídila jsem set na backcountry za 340 dolarů i s tuleníma pásama. Lyže jsou maličko kratčí, ale za tyhle peníze super. Vázíní parádaní, lyže konečně mé vysněné K2 (když jsme byla maličká, chtěla jsem dycky K2 bo táta je měl) a teď je mám (model pistols), tulení pásy sedí jak prdel na hrnci.
Den nákupu.

Na cestě směr Rudy's bowl! A že jim to tam sluší jako psovi uši.

Příšerka, kterou jsme našli v práci, když jsme dělali průběžný úklid. Pěkně střážila dětský pokojíček. Ledni medvěd to byl a byl roztomilý. Někdy je to pěkné. Dělat tidy v dětských pokojích je vcleku zábava. Naposledy jsem zastala plyšáky pěkně do postelí tak, že jim vykukovala jenom hlava - jakoby špehovali okolí. Doufám, že to děti ocenili, protože mě se to líbilo.

Eleven 22 je místní vyhlášená restaurace. 8.1 jsme měli Bellstar opožděný vánoční večírek právě tu. Sešlo se nás hafec. Ale restaurace je původní obytný barák, tak jsou místnosti rozděleny na 4 menší a my se všichni do jedné nevešli. Vyšlo to tak, že housekeeping - seděl u jednoho stolu a manageři plus lidi z recepce a sueprvizoři u stolu velikého společného. Tak jsme si z toho dělali legraci, že my jsme u stolu pro děti či tak něco. Ale nevadilo nám to. Jsme veselá kupa. Jídlo bylo výborné. Vaří tu Taylor - Ianův kamarád, ale ten den zrovna nevařil. Pokecali jsme, maličko se pobavili na účet našeho šéfa Travice, co má konstatní jakože přátelský, ale v reálu na nakopnutí, profi úsměv. Vždycky se vás zeptá, jak se máte, ale v popravdě by nás bez bílých triček a cedulek ani nepoznal. My jsme se shodli, že je to trošku moták, ale třeba se celá posádka plete. Naši supervizoři si s náma zašli popovídat, což bylo milé. Nebyli jsme tolik na hanbě! Večírek pokračoval dál, ale já jsem se nezúčastnila, protože jsem se poměrně zvečírkovala den před tím u Jamese, ale o tom po tom. Do restaurace jsme se ještě vrátili minulý týden s Curly a Ianem. Mají akci menu za 17$, což je velmi příjemná cena na takhle dobrou restauraci. Měli jsme dva chody, zákusek a drink. Jídlo jsme měli všichni dohromady, takže jsem ochutnala 6 chodů - to je něco pro mě. Za nápoj jsem na ponuku Carly zvolila ledního medvěda. Domčo, vzpomněla na tebe a na naše boulení! Doufám, že se ti v Praze pěkně boulí. Tentokrát vařil Taylor a uvařil nám to moc dobře. Přecpaná a spokojená jsem se dokulila domů a zalomila to.


Pro dnešek už toho asi více namastit nestihu a už mě i bolí prstíky. Stále jsme bez netu. Dneska jsem na netu protože sedím ve Winstonu a čekám až James a Ian dopracují, protože jdeme na full moon backcountry. Začátek tak v 11 večír a konec tak kolem 3h ranní. Hrozně se těším, ale tuším, že zítra v práci od osmi asi umřu. Nicméně parkrát jsem měla mejdan do tří a pak v klidu vstala, tak nevidím důvod, proč bych něměla jít v noci na lyže!!! Nebojte, nebojte cesta je bezpečná, šli jsme to včera a měsíc je v plné síle. Tak je vcleku vidět i bez čelovek.

Lake Louise

Z Goldenu do Lake Louise to je 86km, dojezdový čas cca 1:15. Vyrazili jsem brzy ráno, takže jsme pod kopcem byli v 10h. Jela jsem s Ianem a na místě jsme potkali asi dalších 12 lidí. Ale víceméně všechno prkýnkáři. Tak jsem celý den jezdila s klukem ušatým. Lake Louise je mnohem lehčí kopec. Líbilo se mi tam, ale po Kicking Horse je to skoro až nuda :-D Není to tak strmé, ale zase je tu prima plácek pro carving a našli jsme hrozně dobrý boule, kde se mi moc líbilo. Ian maličko protestoval - bo je to práce a on je lenoch. Obědvali jsme všichni najednou, jen servírka byla příjemná asi jako chilipaprička v oku. Nenechali jsme se rozhodit a užili si to s Katie, Emou a dalšíma 10 lidma. Byla nás veliká grupa. Po krátkém obědě zase hop na lyže, přecijen tu za to platíme. Dali jsme si jeden super sjezd mezi skalkama - sníh byl labůžo. Lyžovali jsme až do zavíračky - poslední lidi na vleku a závěrečná jízda pod lanovkou! To nejtežší nakonec - proč ne! Po lyžovačce jsme se jeli podívat na ledový palác před hotelem v Lake Louise.
V obrázkách:
První kabinkou nahoru!

Maličko jsme zaspala pěkné počasí - tak není moc fotek s výhledama - la pardon. Oběd s holkama - zleva: Emma, Katie, Carly. Emma nikdy nezklame :-D

Měli tam ledové saně!!! A psíky a juuu paráda.

Pak jsme se jeli podívat na ledový palác. Hrozně mě to uchvátilo, tak je hodně obrázků. Skulptury z ledu jsou nádherný. Taková čistá práce, mohu na to koukat hodiny a hodiny. Ještě jsem pochopila, že já se na fotkách prostě usmívat neumím - tak zase jedna zamračená, ale pracuji na tom :-)

Po tom, co jsme se dosytosti pokochali výhledem na palác, protože bohužel výhled přes jezero na horu byl pod mrakem. Pokračovali jsme směr Banff (na mapičce vpravo) - což je 61 km a cesta plus mínus 45 min. Prý je tu dobrý sushi train. Tak jsem zvědavá. Městečko je hodně turistické a velmi podobné jakémukoli alpskému mestečku v Rakousku. Hodně obchodů, plné ulice. Obchody zavírají až v 10 večer, protože se počítá s tím, že přes den jsou všichni na kopci. Nemohli jsme najít restauraci, ale narazili jsme na chlapíka, který aniž bychom ho oslovili na nás kouknul a řekl. Vy dva byste měli jít do sushi restaurace. My jsem souhlasili :-D zavedl nás do prima restaurace, kde pracovala jeho japonská manželka. Sushi tu vyjde asi levněji nežli doma. 6 kousků stálo 3 dolary a pak až do 6. Záleželo co to bylo. Mňam! Ještě jsme po večeři zašli do cukrárny. Všechno vypadalo tak lákavě a dobře. Nakonec jsem si koupila kešu ořechy slepené karamelem na klacku a Ian si koupil hořkou čokoládu s mandlema. Ježíš to byla dobrota. Maličko jsem zabloudili a nemohli jsme najít auto, protože jsme bezhlavě následovali chlapíka a nesledovali cestu, ale nakonec jsme se našli a vyrazili domů krásných cca 150km řízení - normálka jen si zajed na večeři. Kanada je veliká a neumím si představit, že bych jela do Budějovic na jídlo a zpět nebo tak něco. Tento den volna se velmi povedl. Hrozně se mi to líbilo. A hlavně jsem poprvé po skoro třech měsících opustila Golden!!! A bylo to více nežli juhůůůůůůůů!

Práce a nástin toho, co se tu dělo či děje :-)

Poslední příspěvek je z dávna. Tak přemýšlím jak to pojmout. A už jsem to vymyslela. Byla jsem na pár výletech a událo se několik věcí: zachraňovali jsme Montyho, protože se zaseknul ve sněhu na krajnici a pak Jaicka (sousedi kiwíci), lyžovali jsme v Lake Louise pak sushi v Banffu, backcountry na Rudy's, navštívili mě Češi a Brazilec, setkalo se několik prima večírků (hodně z nich s Jamessem a Emou, pak prima večírek s lidma z práce), koupila jsme nové lyže, byla na bowlingu (ale byly to kuželky), našla jsem si učitele angličtiny...

Tak nějak ve zkratce. Rozhodně se stále hodně pracuje. Makám 5 dní v týdnů osm hodin denně s 30 min pauzou na oběd, takže na nic ostatního upřímně nemám moc sílu. Pěkně jsem tu v tomto směru zlenivěla. Dlouho žádné běhání, žádné velké sportování - pooo. Můj jediný sport je uklízení, což je vcelku rychta a ve volných dnech lyžuji. Dvakrát nás pustili dřív z práce, tak jsme po práci mohli zalyžovat, což bylo velmi příjemné. Když člověk rozhýbe tu únavu, tak to jde. Budu muset nebýt líná a začít chodit po práci běhat. Ale ona je tma! A já jsem tak línááá. Ale polepším se.
V práci začala být veliká legrace. Máme náš uklízecí humor. Je to asi těžké pro někoho, kdo je s námi a neuklízí, bo trošičku meleme z cesty. Hlavními tématy jsou: ocet a závislost na octu (tím čistíme), zlatý mop pro nejlepšího uklízeče, housekeeping olympiáda, kterou tajně plánujeme, vysavač jménem Henry, housekeeping song (zkusím někdy nahrát až bude Reece s Marion zpívat, to za to stojí).
Jeli jsme takhle jednou z práce a vzali stopaře, chudák nechápal. Vymýšleli jsme historky s Arthurem, jak Bellstar (náš hotel) vytváří novou závislost a to na octu. Že již nemůžeme bez octa ani být a správný závislák si nosí svůj octohadr v bundě v kapse :-D a že se časem budou potulovat Goldenem klepající se závisláci s octovýma hadrama. Druhým tématem byl zlatý mop, pro nejlepčího uklízeče, že ten kdo tento imaginární mop vyhraje si ho pověsí na zeď jako trofej a bude ho ukazovat svým vnoučatům - u toho jsme se málem smíchy počůrali. Náš stopař pravděpodobně odpočítával, kdy už vystoupí. Pak následovala smyšlená houskeeping olympiáda s disciplínama: ukliď pokoj, kdo nejrychleji povlíkne postel, skákání v povlaku na polštář a podobné domácí disciplíny... je to neskutečná legrace. Musíme nějak přežít. Ještě je vtipné, že jsme tu většinou vysokoškoláci, tak občas to má grády - vcelku lacinej ale chytrej humor. Užívám si to.
Nejraději pracuju s Rachel, které je 19, ale je s ní horzná legrace. Nemusíme mluvit, jenom se na sebe podíváme a už se tlemíme. Ian mě podezírá, že ji miluju. Vyprávím o ní neustále. Jednou jsme našli v práci asi půl litru vodky - tak jsme si udělali zábavnější poslední půlhodinu možná hodinu. Tlemili jsme se jak blázni. Uklízeli rychlostí světla a ještě nás to bavilo. K tomu jsem se omylem osprchovala při čištění koupelny, což je vcelku rutina, ale díky omámení alkoholem mi trvalo vcelku dlouho, než mi došlo, co se děje. Pěkě jsem promokla. Rachel se samo řezala smíchy, protože já taky. Už nás zbytek prokouk a jsme tročku známé jako vytlemené komando. Dneska jsme se připojila ke skupince, kde Rachel pracovala, a Ares jen říkala - ajaj - Tereza a Rachel spolu... a kroutila očima :-) no snad jim nelezeme moc na nervy. Protože mi si to užíváme velice. Tu pár fotek z práce, abyste věděli jak se věci mají:
Rachel - oznamujeme obří bordel - hosté budou platit za extra úklid.

Rachel v akci.

Bylo to foceno ze stolu O:-)

Já a špenátový Dip.

Prostě čuňátka - jako já platím, ty ukliď - chro chro !!!

Ještě pár obrázků z uklidů z minulého týdne, kdy jsme čistili velmi důkladně jednu místnost ve třech lidech a pak nám přišli na pomoc další - tak nás bylo v místnosti asi více než nábytku :-)

Arthur - fandím mu!!! Dávej, dávej - koupelna čeká!

Laurene - koukněte jak rychle čistí - obličej ostrý ruka mázlá!

Marion - ta má nej hlášky - vůbec se nemaže s výslovností místou houms říká oums, místo šíts říká šits ...

A ano, došlo na našeho největšího hrdinu na Henryho. Henryho má každý rád, je to náš kamarád. Jednoho dne z něho udělal Reece Henrietu - mám důkaz :-) Reece je nejrychlejší uklízeč - jen se na pokoj podívá a už je čistý. Šmelí to neskutečně, ale šmelí to výborně - nedělá skoro nic a vypadá to čistě! Mám se od něho hodně co učit, bo umět dobře šmelit se v téhle práci rozhodně hodí. Zejména ve dny jako byl minulý pátek, kdy jsme museli v 6 lidech uklidit 37 pokojů - normálně jich stihne takový tým tak 20 :-D To bylo rychlouklízení - superman hadr. Peklo. Trošku chyba managerů, hrozně si přeji, aby už chyby nedělali!
Reece vytváří Henrietu.

Povedla se. Kdybyste nezpozorovali - nasadili jsme Henrymu růžovou čelenku a nakreslili mu řasy!

ÓÓÓ ano - hrdý otec :-P

Ještě vcelku zábava. Měli jsme uklízecí trénink. Tak to byla neskutečná taškařice. Chlapík s naprosto vážnou tváří vyprávěl kolik kde napočítal vlasů - on to myslel naprosto vážně????!!! Magořina a pak nám vyprávěl jak máme zdravit zákazníky a jak máme uklízet a pak byl test - jeslti poznáme špinavou místnost od čisté. Dělali jsme si z toho prču asi hodinu na naší party v domě Francouzek (Marion, Laurene). Jo a chlapík s náma nechtěl hrát hry, prý, že jsme zlobivý tým, že bychom to nehráli. Mamlas! To se hrozně spletl - hry by hrál každý - jsme hraví a veselí, jen neberem uklízení jako naší životní prioritu!
Ještě přemýšlím, co z práce bych nahodila. Ale asi prodnešek stačí, abyste nemysleli, že jsme se totálně zbláznila z uklízení. Hulalalamuhahahajajajahučača!

bez netu

Ctenari, nekaslu na vas - jsem uz nejakou dobu bez netu. Vse napravim jak to pujde, ale v praci na iPhonu blog psat vazne nebudu. Snad to jeste nekdo cte. Dekuji za dva dalsi paradni pohledy Ale a Milanovi :-)

Dodatek k Vánocům

Ještě jsem zcela zapomněla zmínit jak probíhaly přípravy na Vánoce. Ony vlastně neprobíhaly do 21. nebo tak nějka. Říkala jsem si, co bych dělala. Ianovi je to jedno a já budu hodně v práci. Až najednou mě opět oslnil duch Vánoc a nedovolil mi se na to vyprdnout. Je to prostě pěkné! Není to o penězích a dárkách. Je hezké, že mi jednou za rok tradice nakáže uklidit, nazdobit byt a uvařit si něco dobrého. Proto jsem jeden den po práci přišla domů a rozhodla se, že stromeček bude! Mám ještě spoustu papírů. Tak se stromeček velikosti tak 110 cm, smrček, stříbrňák - ocitl v našem obýváku na stěně proti naší 2D sedačce, aby v tom nebyla sama:

Každý, kdo se tu mihnul, což není zase tolik lidí, nám na stromeček něco vystřihnul. Tobi Davidovu hvězdu, Ema vločku. No Ian dlouho protestoval, ale nakonec vystřihnul dvě obr vločky nad stromeček :-D Jsem se smála a říkala mu, že jsem věděla, že něco vystřihne! Myslím, že to bylo tak ve tři ráno po trsaní na DJe, ale i to se počítá.

No a druhá věc, která nemůže na Vánoce chybět? No přec bramborový salát. Uvařila jsem ho 23.12. Pěkně po práci jsem to vzala přes sámošku, vše nakoupila a začala kuchtit. Byl toho asi 5 - 6 litrový hrnec. Ian jen přišel z lyží nebo práce, už nevím, a říkal:
"Co vaříš?"
"Bramborový salát."
"Paráda! Jako s majolkou, jo?"
"JJ, a taky s vajíčkem."
"Awesome."
Pak se šel osprchovat, bo je čuňo a asi 3 dny se nemyl. No a vyšlo to tak, že jsem to dodělala a nový umytý Ian se vrátil a rovnou s lopatou ke korýtku. Zvládli jsme to sežrat do druhýho dne jakože do 24 hodin od uvaření :-D Novozélanďanům i Emě salát velmi chutnal. Ian ten si chrochtal velice. Tak jsem měla radost, že se to povedlo!

Práce

Musím to objasnit. Bo jsou všichni z mých prací tady zmatení asi tak, jako byli všichni zmateni z mých škol :-D Nevadí, já to objasním.
Hlavní práce je v Bellstar - housekeeping = uklízení. Tam teď už, díky Bohu, chodím pěkně 4x v týdnu. A z téhle práce jsem měla trochu paniku, že tohle jako nemůžu nikdy vydržet do dubna??? Ale je fakt, že bylo hodně práce a dva lidi nedorazili v onen den a ani se neomluvili. Tak to bylo maličko na mašli. Jinak kolektiv je zatím bezproblémový. Každý se snaží. Šéfky jsou super. Pružnost týdenních služem je veliká. Stačí jen říct nemohu/mohu a je to. Někdy je dokonce práce navíc ze dne na den. Takže si nemohu ztěžovat na zázemí. Leda na typ práce, ale s tím jsem sem jela. Lyže a mytí záchodů - tak to také je :-) 8.1. máme firmení večírek v jedné z nejlepších restaurací - Eleven 22. Tak se těším. Taylor, týpek od Iana, tam vaří. Tak jsem zvědavá, co dobrého nám uvaří.

Pak tu byla práce na recepci, kde mi na prosinec zrušili všechny služby. Což moc neřeším a upřímně asi mi to tolik nevadí. Ale nebylo to fér a byl to stres. Pro teď jsem vcelku vytížená, ale asi bych to zapojila do programu - sezení na recepci od 18 - 23h jako nic. Nicméně Pavi, šéf, mi dodneška nedal podepsat smlouvu a tak. Když to srovnám s Bellstarem, tak to smrdí nějakou černotou, aniž bych se o to prosila. Mám víza v pořádku. Nepotřebuju nic takového. Pokud mi ještě někdy zavolá, že mě potřebuje, vyžádám si smlouvu, jinak nepracuju. Protože takhle se to nedělá.

No a jednou jsem s zmínila, že možná budu mít hlídání. Tak mám hlídání :-) Již jsem hlídala 3 dny. Emily je 10 letá velmi samostatná holka, tak je to pohoda. Jen teda poslední hlídání začalo slzama, které způsobilo nedorozumnění s kamarádkou. Myslím, že holky po telefonu ukončily své přátelství. Tak jsme musely řešit, kdo je zlej a kdo není. Musela jsem být přísná a optat se, jestli přemýšlela nad tím, že možná ona se též nechová nejlépe. A holka přišla s neskutečnou sebereflexí - že dělá jen to, co chce ona a že možná, když bude dělat někdy i to, co chtějí ostatní, že si s ní děti budou raději hrát! Šikovná. Už to jen hodit do praxe... :-D Rodina je fain. Jen tatínek před 3 lety umřel na Leukemii - tak je tam pár ran a nějaké komplikace, se kterými jsem se vlastně již potkala v těch 3 dnech... No nemůžu to mít jednoduché. To bych nebyla já. Silné příběhy se na mne lepí. Tak s tím pracuju jak to přichází.

Rozhodně nejlépe placený je úklid (12 dolarů na hodinu plus jídlo, co najdeme... lidi ho nechávají v pokojích. Samo bereme jen to nenakousané...). Hlídačka je za 40 dolarů za den, ale mohu tam jíst a pro mě to prostě není práce. Bobuju, koukám na lyžařské filmy, když si Emily hraje s kamarádkou. Je to pohoda, tak mi to za to stojí. Krom toho mamka má konexe na další maminky a ty dál. To se ještě jednou bude hodit - tuším ... Paviho nekomentuju.
Už je to jasné? :-)

Kultura v Goldenu

Konala se párty na oslavu konce světa. Den před tím, než měl konec světa nastat. Asi abychom si kdyžtak ještě užili poslední kocovinu na tomto světě. Věděla jsem o tom od Iana, ale neřekl mi žádné podrobnosti. Ani neodpověděl na smsku - "Dnes je ten večírek? kdy a kde?" Bylo asi 5h, když jsem se dosprchovala. Nudaaaa! Co budu dělat? Hmm. V práci jsem našla víno. Volba byla jasná. Relax po práci a sprše. Omotaná do svých ručníků se skleničkou dobrého červeného jsem se pohodlně zavrtala do sedačky po tom, co jsme si dala masáž nohou. Je potřeba se maličko rozmazlovat. Ouha. Lahev zmizela O:-) tak vcelku výkon. Byla jsem pak trošku opitá a tak tročku smutná - pravda ve víně mě nějak překvapila :-P Tu trčím. Ian neodepisuje. Jsem sama a nemám tu kamarády... a vůbec. Šla jsem raději spát. Vzbudila se v osm a nějaké drobné. Ian furt nikde. Odpověď na sms nikde. Tak jsem se šla projít do města a zkouknout hospodu, jeslti tam nejsou lidi. Přeci jen - oni mě sem hledat nepůjdou, když chci kulturu musím si ji najít. Nebyli tam. Při cestě domu. Buang. Sms od Iana. Víceméně mi neodpověděl na nic :-D Jen mi napsal:"Jo dneska je večírek." Se z něj picnu. No nic, byla jsem asi tři minuty od domova, třeba tam je. A hle on tam. Byl v práci, což jsem nevěděla. Paráda. Vše vyřešeno. Tak jsem vyrazili. Dorazilo hodně lidí, stále stejné tváře. Konalo se to v baráku, kde už jsem jednou na party byla. Furt nevím, kdo tu bydlí. Venku čerstvě nasněženo a my stáli u obřího ohně. Nenavštívila jsem za celý večer barák. Jen stála u ohně a čuměla do něj. Je to prostě nádherný. Oheň se nikdy neokouká a každý člověk ve světle ohně je krásný. Oranžové světlo dělá divy s našima linkama obličeje. Pozor na to. Nikdy nebalit nikoho jen podle toho, jak se vám líbí u ohně. Musíte ho zkouknout i na denním světle :-P Vcelku se to tu opilo, tak jsem se bavila tím, že jsem vše pozorovala. Já už jsem se dneska opila.Tu na konci světa jen o vodě.

Šla jsem na koncert orchestru po nočním běžkování s Andy, ale nutně jsem ještě musela stihnout sprchu a tak vůbec. Byla jsem celá dosti vypohoděná. Dorazila jsem do Civic Center otevřela dveře, začal obrovský potlesk. Samozřejmě směrem k podiu a nikoli ke dveřím. Konec. Tak aplaus jsem stihla. Pěkné. Pak jsem zašla k Andy na večeři. Takže taková náhradní kultura. Bydlí v moc pěkném bytě s nábytkem. Velmi dobře jsme pokecaly o práci (cukrovaka, obezita, cvičení, jak rozjet firmu, o trenéřině atd.) Máme hodně společného. Jsem s Andy ráda.
Ještě k nočnímu běžkování. To bylo nádherný. 10 cm čerstvého prašanu, sněžilo. My jsme si svítily na cestu a razily čerstvou stopu. Původně se mi po práci nechtělo moc jít a nakonec to byl nejlepší relax a nabíjející zážitek! Vždycky se vyplatí nebýt lenochem. A ještě k tomu jsme to vůbec nešetřily a jely fakt rychle. Bylo to opravdové běžkování po dobu 45 minut a ne šoupání na lyžičkách. Uáááá. Křičela jsem radostí.

Svět neskončil. Což znamená, že se to muselo oslavit. Party na počest neskončení světa :-D stejné místo. Už vím, kdo tu bydlí. Jacob a Ben a ještě dva další. Tentokrát jsme tu byli fakt brzo a lidi se tolik nevykalili. Nicméně se dvěma z nich jsem vedla totožné rozhovory jako minule. Kdo jsi, co tu děláš. Asi byli tenkrát hodně na kaši. Ani si evidentně nepamatovali, že jsme spolu mluvili :-) nevadí. Trénink angličtiny. Příjemné posezení. Dorazilo hodně lidí z Eagleeye. Vlastně tu byl celý personál plus mínus. Krafalo se. Pak byli asi dvě ráno. Koukám kolem. Lidi se válejí po zemi. Něco se nemění. Angličtina se začíná měnit v klingonštinu, protože lidi moc neartikulují. No asi čas jít domů. Ian, který dorazil později měl pěkně skelná opivená očka. Koukám na něj a říkám:"Jdu domů! Tohle je už kaput." On: "Hmm, já mám ještě pivo." Pak se pozorně rozhlídnul. Jeden kluk se válel pod stolem na fotbálek, jeden se ho snažil nějak někam zvednout či co a 3 mu radili. Ian se kouk na mě: "yes, it is done. I am going too." Tak se šlo. Evidentně jsem našla druhého neschopu odejít odněkud. Tak spolu dycky chodíme domů jako poslední. Je to fain. Akce jsou tu vcelku v pohodě, jsem tu hodná. Nepiju většinou moc, protože chci fungovat a protože to stojí hodně peněz a protože to není zdravé. Ale zdejší omladina to vážně nešetří, asi jako každá omladina. Většině lidí je kolem 21 - 24, což jak si tak matně pamatuju, je dosti zlatý věk kalení. Asi stárnu či co? Příjemné zjištění na jednu stranu. Asi bych se nechtěla válet pod fotbálkem, říkat za každým druhým slovem fuck a cítit se sexy a důležitě... Jen mi není jasnej ten zdejší zvyk opít se a pak dělat totální kokotiny jako pálit gauče a rozbíjet věci. To nemám ráda. I Angláni měli tuhle tendenci. Asi jsou moc zpořádaní ve dne, tak když popijou, tak jsou jak ...

Byl koncert v Rock Water. Nebo to byl jenom DJ. Rozbalili jsme to. Včichni tančí! Lidi se nestydí. Umíš jenom dva pohyby nevadí - trsej. Já tak rád trsám, trsám. Me gusta baila, baila. I'd like to move it, move it! huháá. Ani nebylo třeba pít. Doma zase ve tři. Proč tu všechno začíná kolem půlnoci? Jak ve španělsku jen je tu rozdíl třicetpět stupňů Celsia.

Protože jsem byla hodná a byly Vánoce, zašla jsem si jednou na večeři s Katie a spol. Šli jsme do Winstonu, takže vařil Ian. Jak doma. Jen jsem za to zaplatila. Obsluhovala nás Mikova sestra Katie, kterou znám od Vánoc. Začíná to tu být hodně domovské. Juhů. Myslím, že se mi líbí bydlet na vestnici takhle se vším všudy.

Do této rubriky ještě zařadím 26.12, kdy jsem se vzbudila na gauči, co se rozjížděl, u Mika doma. Vedle Ian zkroucenej jak paragraf, protože jsem mu sebrala fleka, kam by se vešel. Trošku jsem se mu smála a byla škodolibá, když si ztěžoval, že jsme mu ukradla fleka, když vyslyšel mé prosby a šel srazit dva díly sedačky... No projednou jsem nebyla hodná Terezz. Ranní snídaně u rodinky, kde jsem trávila Vánoce. Jsou neskuteční - neskutečně úžasní. To je paráda. Byla snídaně de luxe. Slaninka, vajíčkový cake, skořicové buchty, ovoce, káva a čaj... Mňamí. Žaludek teda trošičku odporoval po včerejším víně, ale dal to. Poděkovali jsme a šli s Ianem na lyže. Zbytek rodiny potkáme ve 12 pod vlekem. Stihli jsme jednu jízdu. No, tak dneska nejsem ve formě!!! To je dost za trest. Trošku je to zledovatělé, to zaprvé a trošku ty lyže moc neovládam. Mám pocit, že tentokrát si lyže budou lyžovat kudy chtěji. S rodinkou je stále legrace. Jsou to takoví vtipálci. Dost černého humoru. Evidentně celá rodina je finančně za vodou. Všichni mluví o svých společnostech a tak. Ještě mě pozvali na kafíčko. Pak jsem moc poděkovala a opustila je. Nejlepčí byla 15 letá Stephani, Mikova neteř. Jetli týhle holce je 15, tak ať mi narostou oslí uši hned. Byla neuvěřitelná. Chytrá, sečtělá, měla naprosto jasno, co chce v životě. Shodli jsme se, že je rozhodně awesome. Ian dokonce myslel, že musí být starší než on, tak jí tipoval 25 :-D Hrozně milá holka. Tak pro představu - nádherná blondýnka s rozkošným kukučem, co je chytrá, náramně dobře se vyjadřuje, chce být doktorkou či zdravotní sestrou, ale už teď o tom ví miliardu věci, jako své působiště si vybrala Afriku, mluví plyně japonsky a je super zábavna ... atd.! No být chlap, tak sedím na zadku a obdivně čumím s otevřenou pusou možná i slintám. Respektive dělám to i jako žena jen u toho nemusím slintat :-P bo tahle dimenze obdivu je mi utajena.

To je asi kultura tak ve zratce. Ono tím, že jsem začala pracovat, tak chodím vzorně spát. Proto toho není zase tolik zajímavého. Ale žije to tu. To natuty! Nejlepší na kultuře jsou stejnak příchody domů. Bo jsme telata a zasekneme se dycky v kuchyni, takže jdeme spát v pět. Musíme vždycky krafat. Je to důležité! Všechno probrat. A ráno tu chodí tva zombíci...

Vánoce

Vánoce byly rozhodně bílé :-) Nevěděla jsem, co budu dělat. Nějak jsem výrazně nic neorganizovala ani neřešila. V nabídce byla večeře u německého páru. Jsou vcelku milí, ale moc je neznám, tak se mi tam jakože nechtělo i chtělo. Pak Tobi - je fain, ale to se mi taky moc nechtělo. Nakonec se mě Ian ptal: "Co děláš na Vánoce." Říkám: "Asi nic." Tak se podivoval, že jako budu sama doma. On byl pozván na večeři ke svému šéfíkovi. Je to už taková jejich tradice. Tak na mě koukel očima a pak říká: "Tak já se zeptám Mika, jestli můžeš taky přijí. Nejsem úplně v situaci, abych tě tam mohl pozvat." Sešlo se to! Vánoce strávím s pravou kanadskou rodinou se všemi jejich zvyky. Paráda. Nečekám od toho nic a zároveň jsem maličko nervózní. Ale tak bude tam Ian, tak je to v klidu. Nebudu tam úplně sama.

24.12. Je to tu. Moje první Vánoce bez maminky!!! Jaký to bude? Od osmi od rána jsem seděla u netu, abych neprošvihla skype přípytek s našima. Stihla. Bylo to pěkné. Seděli tam nasáčkovaní v té naší malé kuchyni a byli roztomilí! Pak jsme jeli s Ianem na kopec polyžovat. Jen takhle ve dvou, což bylo fain, protože mi kluk ukázal nové cesty. Měla jsme svého soukromého průvodce. Byl nádhernej den, tak jsem si k Vánocům nadělila sjezd Glory a T2 (T2 vlevo na mapě, Glory je na druhém vrcholu zleva - ta cesta nejvýš - mapa v odkazech vpravo) - na obě cesty se musí vyšlápnout po svých od vrcholu vleku. Glory cca 15 min a na T2 cca 25min. Den byl famózní, sníh nádherný a sjezd la paráda. Svítila jsem jako sluníčko. Po tom, co Ian šel do práce jsme osiřela na sjezdovce, tak jsem si zašla na vánoční kafíčko do Eagleeye - což je restaurace na vrcholku. Znám personál, takže se na mě usmívali jen samé známé tváře. Seděla jsem na baru, povídala si s Katie, až si přisedl jeden klučina. Kecali jsme asi hodinu. Ben to byl. Normálně přísahám Bohu, že Petr Špás má dvojče a já ho potkala. Nemohla jsme se neustále neřechtat. Byla s ním legrace. Jeli jsme spolu poslední jízdu. Nejlepčí bylo, když jsem vycházeli z restaurace, kluk couval, zakop, upad, ležel na zemi, smál se, vstal... a po celou dobu nepřetržitě vyprávěl historku, vůbec se nenechal rozhodit :-D byl roztomilej. Po jízdě jsme ještě dali pivko, vyměnili telefony a do té doby se neviděli. Což nevadí. Takhle je to perfektní vzpomínka na Špásodvojníka.

Večer jsem byla zmatena kvůli večeřím. Zjištění dne: Tu je večeře 25.12! Tak fain budu mít dvoje Vánoce. Protože ty moje byly definitivně tento den a žádný jiný. A zítra mám Vánoce s večeří s cizí rodinou. 25. ráno jsme měli ambice, že hrozně vstaneme a půjdeme lyžovat, ale počasí nic moc. Tak jsme to zazdili a jeli až na druhou hodinu do Winstonu, kde Ian pracuje, abychom pekli krocana. Moc jsem nechápala, kdo kde má být a kdy a proč. Naučila jsem se to tu neřešit. Někdy to nevím, bo to nikdo neví či mi to nikdo nepověděl, a někdy nic nevím, bo mě to v aj minulo. Je to takové moje soukromé denodenní dobrodružství. Jsem otevřena čemukoli. Nemám tu nic konkrétního na práci ani žádné plány, tak to nevadí. Pomáhala jsem v restauraci - dostala jsem za to vínko. Naběhli lidi kolem šesté a my jsme měli odejít. Ale Ian musel zůstat, protože samotný Monty (náš Novozélanský soused, který před týdnem začal pracovat s Ianem) by to tam sám nezvládnul. Takže jsem odešla sama s Mikem, kterýho jsem viděla dvakrát v životě a to byl ještě k tomu totálně na popel, k jeho rodině. Představili mě jako Terezu z Čech, která nikdy nejedla krocana a slaví normálně Vánoce včera. Bylo tu asi 15 lidí a byli na mě neskutečně hodní. Moc se mi večer líbil. Ian nestihl večeři. Dorazil až v devět. Pěkně jsem se ovínila - respektive Mike mě ovínil. Kdykoli jsem dopila, přiskočil a dolil mi číši. Před večeří jsem se pomodlili v kruhu a drželi za ruce (tradice - jinak rodina není věřící - modlitba byla velmi krátká :-)), najedli se, rozbalili vtipné dárky (ty leží na stole vedle talířů) a povídali a povídali. Asi v deset jsme nechali rodinu rodinou a šli s Mikem a Ianem k němu. Kluci řešili práci a já usnula na gaučíku skoulená jak koťátko mezi nima a jen meziřádky poslouchala o čem si povídají a bylo mi moc dobře. Marry Christmas Kanado!


Fotky z dnešní lyžovačky: Ufoni před sjezdem Glory!

Vrchol vleku. Tohle jsme museli sjet a zase vyšlápnout.

T2 vrchol