Molar s Patrikem, Jill a Ianem

Trošku jsem se obávala, že mě tihle chrti uštvou, ale byli na mě hodní. Jill a Patrik hikujou asi třikrát v týdnu a Ian je oproti mě taky v kondici. Nicméně to šlo a nebyla jsem až tolik brzda zájezdu. Molar je kopec za Rudym. Takže jsme se vyvezli lanovkou, přejeli permanentně zavřenou zónu (je to zavřené bo lidi z Calgary se tu ztrácejí pak), vyšlápli jsme na Rudy bowl (cca 45 – 50 min). Sjeli parádním korytem (na obrázku s hočičí a klučičí cestou). Musela jsem radostí křičet. Je to zvláštní pocit – nechci tu plácat o svobodě a tak. Ale je to osvobuzující. Jste jen v okamžiku té jízdy, maličko se stále strachuju, aby se něco neutrhlo, protože i z malého množství kutálejícího se sněhu kolem mě mám husinu. Je to paráááááda. První jela Jill a za ní já. Kluci si to střihli trošku jinudy. Vypadali náramně spokojeně pod druhým výšlapem.

Před makačkou směr do nebes jsme dali sváču a šlo se. Dalších cca 60 min výšlapu. Levá – pravá – uf uf – levá – pravá – uf uf uf uf. Jsme tu. Viditelnost stoprocentní. Diskutujeme o všech možných alternativách jak sjet Rudys bowl. A též na druhé straně je Repeter ridge, který čeká na pokoření. Nakonec volíme konzervativní cestu dolů. Čerstvý prašan. Zavýskám si po cestě. Frrrr. Nohy v ohni, ale prostě se jede dolů. Lyžovat takovýhle dlouhý sjezdy po výšlapech je jiný kafe. Nohy jsou unavený. Člověk nedělá žádný kokotiny – nemůže se zranit na to není prostor. Jsem příjemně unavená a zničená po cca 3 – 4 hodinách venku. Čeká nás sjezd do rezortu, což je taková nepěkný ošklivá věc jménem traverz lesem. Jen boule a led lesem. Hrozně se mi to rozjíždí. Ale už jsem vychytala jak se jen tak vézt a nechat lyže zatáčet. Ale stejně mě to vyčerpává. Nekonečný les naštěstí skončil. A může se jít do práce.